Článek
Píšu vám, protože jsem teď emočně na dně a nevěřím vlastnímu úsudku. Právě jsem se rozešla s přítelem Davidem, se kterým jsem byla sedmnáct měsíců. Sedmnáct měsíců, během kterých jsem si myslela, že jsem konečně našla toho pravého. Ale jeden jeho nechutný výlev změnil všechno a já teď nevím, jestli jsem neudělala chybu.
Procházím teď trochu složitějším obdobím a možná jsem přecitlivělá, ale to, co se stalo, mnou otřáslo až do morku kostí. Byl to úplně normální večer. Seděli jsme u televize, povídali si, a David začal naznačovat, že by měl chuť na milování. Jemně jsem ho odmítla. „Promiň, lásko, ale mám své dny,“ řekla jsem a čekala, že to pochopí, jako vždycky.
Jenže tentokrát to bylo jiné. „To přece nevadí, můžeme i tak,“ navrhl. Znovu jsem řekla, že ne, že se na to necítím a že mi to není příjemné. A pak to přišlo. David se na mě podíval a spustil tirádu, ze které mi ještě teď běhá mráz po zádech.
„Ženská perioda, to je jen další zatracená výmluva, jak odmítnout sex!“ vyštěkl. Nevěřila jsem vlastním uším. Ale on pokračoval, hlas se mu třásl vzteky: „Kvasinky, zrovna porodila, nemá náladu, pořád něco, bla bla bla. Ale zajímavý je, že ženská nikdy sama od sebe nenabídne pusu nebo zadek, když má tu svoji ‚vagínu‘ údajně mimo provoz!“
Zůstala jsem sedět jako opařená. Ta slova, ten tón, to pohrdání… Bylo to, jako by přede mnou stál úplně cizí člověk. Ten milý, chápavý David, se kterým jsem plánovala budoucnost, byl pryč. Místo něj tu byl někdo, kdo si očividně myslí, že ženské tělo a pocity jsou jen překážkou pro jeho uspokojení.
Asi si všiml mého zděšeného výrazu, protože okamžitě začal couvat. „Promiň, Moni, promiň, já… já to tak nemyslel. Ujelo mi to, byl jsem frustrovaný, víš?“ koktal a snažil se mě obejmout. Ale já jsem se odtáhla. Už jsem ho nedokázala vidět stejně. Ta slova, i kdyby byla vyřčena v afektu, musela někde v jeho hlavě existovat. Ta představa, že jsme jen nádoby na sex a naše pocity či fyzické stavy jsou jen otravné „výmluvy“? To bylo příliš.
Nedokázala jsem říct ani slovo. Jen jsem vstala, sbalila si pár věcí a řekla mu, že je konec. Že s někým, kdo si myslí něco takového, být nemůžu. Odešla jsem a od té doby jen brečím a přemýšlím..
David mi od té doby neustále volá a píše. Omlouvá se, tvrdí, že je idiot, že to tak nemyslel, že mě miluje a nechce mě ztratit. Část mě mu chce věřit, vzpomenout si na všechno to hezké, co jsme spolu prožili. A ta druhá, zraněná a znechucená část, křičí, že jsem udělala jedině dobře. Jsem teď sama, zmatená a nešťastná. Opravdu jsem to přehnala? Měla jsem mu dát druhou šanci, když se hned omlouval? Nebo je takovýhle názor na ženy prostě neodpustitelný? Byla jsem já ta špatná, když jsem ho poslala k vodě kvůli jedné hádce a pár ošklivým slovům?
