Článek
S Markem (25) jsme tvořili pár dva roky a poslední půlrok jsme si budovali hnízdečko lásky v našem malém, ale útulném bytečku 2+kk na pražských Vinohradech. Všechno bylo zalité sluncem, plánovali jsme společnou dovolenou, smáli se stejným vtipům. Idylka. Až do minulého měsíce, kdy se do Prahy po ošklivém rozchodu přistěhovala Eva (23), Markova kamarádka z dětství.
Marek mi ji líčil jako „sestru, kterou nikdy neměl“, a když mě poprosil, zda by u nás mohla Eva pár týdnů zůstat, než si najde vlastní podnájem, neviděla jsem v tom problém. Chápala jsem, že má zlomené srdce a potřebuje oporu. Jenže z „pár týdnů“ se stal měsíc a Eva nejenže si aktivně nic nehledala, ale zabydlela se u nás až příliš okatě.
Její přítomnost začala být postupně nesnesitelná. Neustále Markovi s pláčem vyprávěla o svém ex, dramaticky při tom vzdychala a dotýkala se jeho paže či ramene. Sdíleli spolu „tajné“ vtípky z dětství, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, a já si připadala jako páté kolo u vozu v mém vlastním bytě! Vrcholem bylo, když mu minulý týden třikrát volala ve dvě ráno kvůli „naléhavým situacím“, které se ukázaly být jen jejími záchvaty smutku a osamělosti. Marek, dobrák od kosti, ji vždy trpělivě utěšoval, zatímco já vedle něj skřípala zuby.
Poslední kapka přišla včera. Vrátila jsem se z práce dřív, protože mě chytla ukrutná migréna a těšila jsem se na ticho a klid. Už mezi dveřmi jsem je slyšela z obýváku. Eva opět usedavě plakala, jak ji „nikdo nikdy nebude milovat“ a jak je její život v troskách. Marek ji chlácholil svým typicky konejšivým hlasem. Pak jsem ale zaslechla větu, po které mi ztuhla krev v žilách. „Ty jsi jediný, kdo mi doopravdy rozumí, Marku,“ špitla Eva procítěně. A hned na to dodala: „Vždycky jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdybychom se tenkrát na gymplu dali dohromady… Pamatuješ na ten školní výlet na Šumavu?“
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Migréna nemigréna, vtrhla jsem do obýváku jako uragán. Oba na mě vytřeštili oči. Bez jediného slova jsem popadla její velký růžový kufr, který se válel v rohu, otevřela ho na zemi a začala do něj bez ladu a skladu házet její věci – oblečení, kosmetiku, dokonce i toho ošuntělého plyšového medvěda, o kterém mi Marek kdysi vyprávěl, že jí ho dal k Vánocům, když byli malí. Současně jsem na mobilu objednávala odvoz.
„Okamžitě si sbal zbytek a vypadni! Najdi si jinou oběť a jiný gauč!“ vyštěkla jsem na ni, hlas se mi třásl vztekem a ponížením. Marek se mě snažil uklidnit, koktal něco o tom, že přeháním, že jsem to špatně pochopila. „Buď půjde ona, nebo já!“ postavila jsem ho před hotovou věc.
Eva se slzami v očích a teatrálními vzlyky opustila náš byt, jakmile dorazilo objednané auto. Od té doby se mnou Marek sotva promluví. Obvinil mě, že jsem „bezcitná bestie“ a že „chorobně žárlím“ na přátelství, které tu bylo dávno přede mnou. Aby toho nebylo málo, jeho kamarádi mi začali bombardovat telefon zprávami, jak jsem krutá, že jsem vyhodila na ulici „zranitelnou a psychicky labilní“ osobu. Prý jsem jí měla dát čas, podpořit ji.
Ale copak to nikdo nevidí? Vždyť se mi bezostyšně pokoušela přebrat přítele! V NAŠEM bytě, kde bydlela zadarmo a já platila polovinu nájmu! Byla jsem opravdu tak hrozná, když jsem ji bez varování vyhodila? Nebo jsem jen bránila to, co je mi drahé? Začínám o sobě pochybovat, i když mi instinkt říká, že jsem udělala správně. Co si o tom myslíte? Jednala jsem přehnaně?
