Článek
Mezi mnou a mými rodiči právě teď zuří válka. Jsme na sebe navzájem naštvaní a celá situace je jeden velký chaos. Mám starší sestru. Před časem utrpěla mrtvici a teď vyžaduje péči čtyřiadvacet hodin denně. Všichni jsme doufali, že se z toho dostane, ale teď už je jasné, že poškození mozku je trvalé. Nemůže být sama a potřebuje pomoci téměř se vším. Před tou událostí byla naprosto zdravá a aktivní. Mrtvici způsobila takzvaná disekce vertebrální tepny, ke které došlo po návštěvě u chiropraktika. Rodiče si ji po propuštění z nemocnice vzali k sobě domů, protože sama žít nemůže.
Teď, když víme, že se stav mé sestry nezlepší, přišli rodiče s požadavkem, který mi vyrazil dech. Chtějí, abych se k nim nastěhovala a pomáhala jim s péčí o sestru. Vyžaduje neustálou pozornost, jsou tu nekonečné návštěvy u lékařů, rehabilitace, cvičení. Když jsem odmítla, rozzuřili se. Říkají, že to sami nezvládnou a že sestra mě bude potřebovat, až oni jednou nebudou.
Mým rodičům přitom není ještě ani padesát let. Ale očekávají, že jim budu pomáhat s péčí, dokud budou žít, a pak se o sestru budu starat po zbytek jejího života sama. Tvrdí, že nikoho jiného nemáme. Naši prarodiče jsou prý příliš staří, aby pomohli, a teta slouží v armádě a bydlí daleko. Prý jsem jediná, kdo zbývá. Říkají, že si nemohou dovolit žádný pečovatelský dům.
A já? Já mám v září nastoupit na vysokou školu, na optometrii. V naší zemi jsou jen dvě školy, které tento obor vyučují, jedna v angličtině a jedna ve francouzštině. Francouzsky neumím tak dobře, abych v tom jazyce mohla studovat, takže mám jen jednu jedinou možnost. Univerzita je příliš daleko na to, abych mohla dojíždět z domova. Moji rodiče po mně chtějí, abych se vzdala svého snu stát se optometristkou, abych se starala o sestru a žila v jejich domě po zbytek svého života. A aby toho nebylo málo, očekávají, že si k té čtyřiadvacetihodinové péči najdu ještě práci na plný úvazek, protože potřebují peníze na sestřiny výdaje.
Miluji svou sestru a přeji si, aby se jí ta strašná věc nikdy nestala. Ale nechci tu zůstat navždy, uvězněná v péči o ni. Zeptala jsem se rodičů, co by se stalo, kdybych si chtěla najít partnerku, vdát se nebo mít děti. Na to neměli odpověď. Ani si nemyslím, že bych si našla čas na randění, kdybych se na plný úvazek starala o sestru a k tomu ještě chodila do práce. Možná to zní sobecky, ale já chci být optometristka. Na ten obor se hlásí stovky uchazečů a berou jich jen devadesát. Byla jsem tak pyšná, když jsem zjistila, že mě přijali. Roky jsem tvrdě pracovala, abych získala titul z přírodních věd a mohla jít na optometrii. A teď po mně rodiče chtějí, abych to všechno zahodila.
Řekla jsem jim ne a teď jsou na mě naštvaní. Ale já svůj názor nezměním.
Rodiče mi řekli, že mi zakazují na tu školu jít, i když jsem dospělá a mám vyřízené stipendium. Odpověděla jsem jim, že jdu, a že až vystuduji a stanu se optometristkou, nevezmu si žádnou práci, která by byla poblíž našeho rodného města. Řekla jsem jim, že jim nebudu dávat žádné peníze ani pomáhat se sestrou. Je mi jedno, jestli ze mě tohle dělá špatného člověka. Jsem unavená z lidí, kteří mi říkají, že bych jim měla finančně pomáhat.
Nemyslím si, že je fér žádat po mně, abych se vzdala všeho – kariéry, možnosti cestovat, vdát se nebo mít děti. Znamenalo by to, že bych byla po zbytek života zlomená a bez peněz. To prostě není spravedlivé. A je mi jedno, jestli ze mě mé odmítnutí pomoci a nedat jim peníze dělá v očích ostatních zrůdu. Cítím, že o tomhle nemůžu s nikým v reálném životě mluvit, nechci vytahovat naše rodinné problémy na veřejnost. Nemůžu uvěřit, že by po mně něco takového žádali, když vědí, jak tvrdě jsem pracovala a jak moc to chci. Možná nejsem jediná, komu se to stalo, a někdo tady pochopí, čím si procházím.
