Článek
Žijeme v toxické domácnosti a já vím, že k tomu sám přispívám. Většinu času je mi to jedno. Ale někdy, jako třeba minulý týden, mě přepadne pochybnost, jestli už jsem nepřekročil hranici. Jestli nejsem ten špatný.
Ten den za mnou přišla Helena, manželka mého táty. Oči měla oteklé od pláče, protože jí před pár dny zemřela teta. Řekla mi, že teď bude muset trávit víc času se svou matkou a sestřenicemi a že bych měl jako nejstarší sourozenec a dítě v domě víc pomáhat s domácností. Podíval jsem se na ni s ledovým klidem a odmítl jsem. Začala mi vysvětlovat, že takhle to prostě v rodinách chodí. Přerušil jsem ji. „Nejsem tvoje dítě a tohle není moje rodina.“ A pak jsem dodal to, co říkám pokaždé, když se mě snaží vychovávat: „Byla jsi nejlepší kamarádka mojí mámy. Měla jsi jí být oporou, ale místo toho jsi ji zradila a spala jsi s jejím manželem, zatímco umírala.“
Zhroutila se. Mezi vzlyky na mě křičela, že se cítí dost provinile i bez mých připomínek. Že ji moje máma straší v noci a já přes den. Že ji šikanuju a ničím jí život. Řekla, ať si svůj vztek vybíjím na tátovi. Řekl jsem jí, že si svůj vztek budu vybíjet na obou, dokud jim nebudu moct nadobro zmizet ze života. A že si po tom, co udělala, nezaslouží být šťastná. Nikdy.
Abychom si rozuměli, tohle peklo netrvá týden. Trvá sedm let. Bylo mi deset, když se mi zhroutil svět. V jeden jediný den jsem se dozvěděl dvě věci. Tu první, že moje maminka Klára má nádor na mozku. Tu druhou, že ji můj táta Petr podvádí. A to s Helenou, její nejlepší kamarádkou, naší sousedkou, tetou, které jsem věřil a kterou jsem měl rád.
Následujících pět týdnů bylo jako zlý sen. Táta s Helenou se snažili mámu přesvědčit, aby jim odpustila. Plazili se, prosili. Moje máma mezitím začala kvůli nádoru a tomu strašlivému stresu dostávat záchvaty. Zemřela pět týdnů a dva dny po stanovení diagnózy. Hned po její smrti se k nám Helena nastěhovala. Chtěli mě a moji sestru Lucku (tehdy 8) vychovávat společně, jako nová, šťastná rodina. Ale my jsme s nimi bojovali.
Křičel jsem na ně, nadával jim, odmítal jsem cokoliv udělat. A hlavně jsem mluvil. Všem jsem řekl, co udělali. Všichni tátovi přátelé, všechny Heleniny kamarádky, všichni sousedé. Věděli to. Většinou díky mně. Když měli svatbu, s Luckou jsme ji několikrát přerušili. Poslali nás všechny na terapii, ale já jsem odmítl spolupracovat. Proč bych měl něco napravovat já? Oni to rozbili. Narodily se jim dvě děti, ale já jsem se jich nikdy ani nedotkl.
Mám své metody. Tátu pravidelně vystřihuju ze společných fotek. Čas od času prohodím, že si změním příjmení na to mámino. Často mluvím o dědovi z máminy strany jako o jediném muži, kterým chci být. Ale na Helenu mám speciální zbraň – pravdu. A připomínám jí ji pokaždé, když se na veřejnosti snaží hrát si na moji matku nebo si přivlastňovat zásluhy za mé dobré chování.
Po naší poslední hádce zavolala tátovu sestru. Moje teta za mnou přišla a prosila mě, ať toho nechám. Ne že bych jim měl odpustit, to po mně ani nechtěla. Ale prý tím, jak Helenu neustále veřejně zostuzuji, netrpí jen ona, ale i její a tátovy malé děti. Že jednou budou muset čelit tomu, jak jejich bratr nenávidí jejich matku.
A já teď nevím. Vím, že to, co dělám, je kruté. Cítím uspokojení, když vidím Helenu trpět. Ale teta má pravdu. Ty malé děti za nic nemůžou. Mám přestat? Mám je nechat žít v jejich lži a předstírat, že jsme rodina, dokud nebudu moct v osmnácti vypadnout? Nebo mám právo na svou bolest a na svou pomstu, i když tím ubližuji dalším? Jsem jen zraněné dítě, které se nedokázalo vyrovnat se ztrátou, nebo jsem se za ty roky proměnil v chladnokrevnou zrůdu?
