Článek
Pracuji ve firmě, kde se úspěch neměří podle odvedené práce, ale podle toho, jak dlouho sedíte na židli po konci pracovní doby. Oficiálně vám nikdo nic neřekne, ale ten tlak je všudypřítomný. Je v pohledech kolegů, když přesně v pět zaklapnete notebook, je v rádoby vtipných poznámkách šéfa o tom, kdo je tady „skutečný dříč“. Je to kultura, která vás pomalu a tiše vysává, nutí vás cítit se provinile za to, že chcete mít i vlastní život. A já už toho měla plné zuby. Byla jsem vyhořelá, unavená a frustrovaná z neustálých planých slibů o lepším ohodnocení za tu „práci navíc“.
Ten den byl ale zlomový. Byl to den, kdy se všechno vyhrotilo do extrému. Pracovali jsme na klíčovém projektu pro našeho nejdůležitějšího klienta a termín odevzdání byl následující ráno v devět. Jako by to samo o sobě nestačilo, dva klíčoví kolegové si ráno vzali nemocenskou a celý jejich díl práce spadl na nás ostatní. V kanceláři panovala atmosféra hustá jako beton – jen tiché, zběsilé klapání do klávesnic, sem tam nějaký zoufalý povzdech a vůně páté kávy.
Kolem čtvrté odpoledne se u mého stolu zjevil náš šéf, pan Vrána. Místo aby nabídl pomoc nebo povzbuzení, jen se s rukama v kapsách opřel o můj stůl a s hraným soucitem pronesl: „Teda Katko, máte toho hodně, co? Vidím, že je to boj.“ Chvíli mlčel a nechal tu větu viset ve vzduchu. Pak se nadechl a spustil svou oblíbenou manipulativní hru.
„Víte, tým na vás spoléhá. Ale já nechci nikoho nutit, aby tu byl přesčas. To není můj styl. Věřím ve vaši profesionalitu a v to, že se v takové situaci dokážete správně rozhodnout. Takže to nechám čistě na vás. Spoléhám na váš osobní úsudek, zda bude potřeba zůstat déle.“
A s těmito slovy se otočil a odkráčel do své prosklené kanceláře, odkud na nás mohl dohlížet jako na rybičky v akváriu.
Zůstala jsem zírat na monitor, na tu horu práce, která přede mnou ležela. Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. „Osobní úsudek“? To byl jen jeho zbabělý způsob, jak mě donutit zůstat, aniž by to musel nařídit a zaplatit. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem kvůli podobným narážkám rušila večeře s přáteli, na sliby o prémiích, které nikdy nepřišly. Podívala jsem se na fotku svého psa v rámečku na stole. A v tu chvíli se to ve mně zlomilo. A dost!
Přesně v 17:00, na minutu přesně, jsem zavřela všechny programy. Zvuk vypínajícího se počítače se v tom tichém, napjatém prostoru rozlehl jako výstřel z děla. Několik kolegů ke mně zvedlo překvapené pohledy. Já jsem si ale s klidem sbalila věci do kabelky, vstala, narovnala záda a s úsměvem, který musel působit až provokativně, jsem pronesla do prostoru: „Tak hezký večer všem!“ a odešla jsem.
Druhý den ráno jsem do práce přišla s nervozitou v žaludku, ale odhodlaná. Sotva jsem si odložila kabát, ozvalo se z šéfovy kanceláře: „Katko, na slovíčko, prosím!“
Vešel jsem do jeho akvária a on na mě ukázal, abych se posadila. Tvářil se smrtelně vážně. „Tak jak jste si včera odpočinula?“ začal jedovatě. „Děkuji za optání, výborně,“ odpověděla jsem klidně. „Opravdu?“ nadzvedl obočí. „Protože já jsem si všiml, že jste včera odešla přesně v pět. Uprostřed největší krize projektu!“ „Ano, odešla,“ potvrdila jsem a podívala se mu zpříma do očí. „A můžu se zeptat proč?!“ vyjel už podrážděně.
Nadechla jsem se a s ledově klidným, ale pevným hlasem jsem pronesla svou připravenou odpověď: „Jistě, pane Vráno. Použila jsem svůj osobní úsudek, přesně jak jste mi včera řekl. A můj úsudek, po zvážení mého psychického zdraví, faktu, že má pracovní doba oficiálně skončila, a historie neproplacených přesčasů v této firmě, mi naprosto jednoznačně poradil, že nejlepší pro všechny bude, když půjdu domů.“
V jeho kanceláři nastalo ticho. Pan Vrána na mě zíral, lapal po dechu a viditelně hledal slova. Ale žádná nenašel. Nemohl. Protože jsem použila jeho vlastní zbraň proti němu.
Asi o hodinu později nám všem v emailové schránce přistál nový email s předmětem psaným velkými písmeny: „POVINNÉ PLACENÉ PŘESČASY TENTO TÝDEN – DLE ZÁKONÍKU PRÁCE“.
Hádám, že můj osobní úsudek byl nakonec správný pro všechny.
