Článek
Pracuji jako projektová koordinátorka v jedné menší reklamní agentuře v Olomouci. Moje práce v podstatě spočívá v tom, že hlídám, kdo má co dělat, jaké jsou termíny a jestli všechno klape, aby se nám projekty nehroutily pod rukama. Náš přímý nadřízený, pan Kamil – chlapík kolem čtyřicítky – je fajn chlap, ale má jednu obrovskou slabinu: paměť jako cedník. Navíc se vždycky tváří, jako by měl všechno naprosto pod kontrolou a nic ho nemohlo rozhodit. Realita? Bez mých neustálých připomínek by polovina věcí skončila v propadlišti dějin.
Obvykle mu tedy decentně připomínám blížící se termíny. Takové to: „Pane Kamile, jen abyste věděl, ta prezentace pro klienta Nováka má být hotová do pátku.“ Nebo: „Nezapomeňte prosím na tu zprávu pro vedení, deadline je zítra.“ Většinou něco zamumlal, kývl a já věděla, že to (snad) zaregistroval.
Minulý týden to ale bylo jiné. Opět jsem za ním přišla s nevinnou připomínkou: „Dobrý den, pane Kamile, jen bych chtěla upozornit, že ta důležitá zpráva o výsledcích kampaně má být odevzdaná tento pátek panu řediteli.“ Podíval se na mě, jako bych ho přistihla při něčem nedovoleném, a dost podrážděně pronesl: „Slečno Linduško, já nepotřebuju, abyste mě tady hlídala jako malého kluka. Moc dobře vím, co mám na svém seznamu úkolů a kdy to mám odevzdat!“
Aha. Tak dobrá, pane vedoucí, jak si přejete. Usmála jsem se, řekla „Rozumím“ a s pocitem jistého zadostiučinění jsem se vrátila ke svému stolu. Žádné další připomínky. Žádné kontrolní emaily. Žádné decentní dotazy, jak je na tom s prací. Nechala jsem ho být tím expertem, za kterého se považoval. V duchu jsem si ale říkala, že tohle nemůže dopadnout dobře. Kolegyně Aneta, která sedí vedle mě a zná pana Kamila stejně dobře jako já, jen chápavě pozvedla obočí.
Celý týden jsem mlčela jako hrob. V pátek odpoledne se v kanceláři nic zvláštního nedělo, pan Kamil odešel domů s úsměvem a poznámkou o tom, jak se těší na víkendové grilování. Zpráva nikde.
V pondělí ráno to ale začalo. Kolem desáté se z kanceláře pana ředitele ozval zvýšený hlas a za chvíli k nám do open spacu vletěl pan Kamil, rudý jako rak a s výrazem čiré paniky v očích. „Kde je, u všech všudy, ta zpráva o kampani?! Ředitel ji chce okamžitě na stole!“ rozkřikoval se a zmateně pobíhal kolem svého stolu. Pak se jeho pohled zastavil na mně. „Proč jste mi, Lindo, nepřipomněla, že ta zpráva měla být v pátek hotová?!“ vyjel na mě obviňujícím tónem.
Klidně jsem zvedla hlavu od své práce a s tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopna, jsem odvětila: „Ale pane Kamile, vždyť jste mi minulý týden výslovně řekl, že si žádné připomínky nepřejete a že víte, co máte na seznamu.“
V tu chvíli byste slyšeli spadnout špendlík. Pan Kamil na mě chvíli zíral s otevřenou pusou, pak z jeho tváře pomalu vyprchávala barva a výraz paniky se měnil v cosi, co připomínalo zoufalství a možná i špetku studu. Beze slova se otočil a rychlým krokem zamířil k řediteli, pravděpodobně si vyslechnout své.
Hádejte, co se stalo potom? Od toho dne mi pan Kamil za každou, byť sebemenší připomínku, děkuje, jako bych mu zachránila život. „Lindo, děkuji za upozornění, jste poklad!“ nebo „Výborně, že na to myslíte, hned se na to podívám!“ jsou teď na denním pořádku. Takže jsme se zase vrátili k mé roli „chůvy“, ale víte co? Alespoň už o to stojí a chová se slušně. A já mám tak trochu radost, že i velký šéf občas potřebuje malou lekci.
