Článek
Pracovala jsem kdysi v jedné středně velké firmě v Praze, v takovém tom typickém open-space kanclu, kde slyšíte každé kýchnutí. Měli jsme tam jednoho vedoucího oddělení, pana Berku, který byl noční můrou všech, co se snažili pracovat efektivně. Pan Berka totiž bytostně nesnášel čtení emailů. Poslali jste mu aktualizaci projektu, dotaz od klienta, nebo nedejbože žádost o schválení dovolené – a nic. Ticho po pěšině. Email zapadl do jeho digitální černé díry a vy jste mohli jen doufat.
Když jsme se ho na poradách (které naštěstí také nesvolával často) ptali, proč neodpovídá nebo proč nejsou úkoly splněné, vždycky se rozohnil, mával rukama a teatrálně prohlašoval svým dunivým basem: „Emaily? Já na nějaký emaily nemám čas! Jestli je něco opravdu důležité, tak mi to VYTISKNĚTE a doneste na stůl! Jinak to pro mě neexistuje!“ Kolegové většinou jen protočili panenky, něco si zamumlali pod nos a snažili se to nějak přežít. Jenže já už toho měla po krk.
Dobrá tedy, pane Berko. Jak si přejete.
A tak začala moje malá, sladká pomsta formou úzkostlivé poslušnosti. Od toho dne jsem tiskla úplně každý email, který jsem mu poslala, nebo který se ho byť jen okrajově týkal a já byla v kopii. Opravdu každý. Aktualizace projektu? Tisk. Připomínka termínu? Tisk. Slušné upozornění na zmeškaný hovor od klienta Nováka? Tisk. Dokonce i ty řetězové maily s vtipnými obrázky koťátek nebo pozvánky na firemní jógu, které někdo omylem poslal na celý tým včetně něj? Ano, hádáte správně – tisk!
Několikrát denně, tak šestkrát, osmkrát, jsem se s milým úsměvem zvedla od svého stolu, v ruce malou, úhlednou hromádku papírů, a nakráčela k jeho majestátnímu pracovnímu koutu. „Pane vedoucí, nesu vám ty důležité materiály, jak jste si přál,“ zacukrovala jsem pokaždé a položila mu papíry na stůl, který se den ode dne plnil víc a víc. On jen něco zabručel a mávl rukou, aniž by zvedl oči od… no, popravdě, většinou od nějakého internetového obchodu s rybářskými potřebami.
Během prvního týdne se jeho stůl proměnil v něco, co připomínalo epicentrum výbuchu ve sběrně papíru. Hromady se vršily, papíry přetékaly z desky stolu na zem, tvořily malé nestabilní věže. Když něco hledal – což bylo čím dál častěji – zoufale se v těch kupách přehraboval, funěl a jeho obvykle červený obličej nabíral fialové odstíny. Ostatní kolegové se nenápadně pochechtávali a já si užívala každou další cestu s novou várkou „důležitých“ tiskovin.
Na začátku druhého týdne už to nevydržel. Když jsem mu opět s nevinným úsměvem andílka přinesla další štos, ve kterém byl mimo jiné i email s předpovědí počasí (samozřejmě s poznámkou, že by to mohlo ovlivnit jeho víkendový rybolov, takže je to důležité), vybuchl. „Proboha, ženská, proč mi tisknete všechny tyhle nesmysly?! Vždyť se v tom nedá vyznat! Co to má znamenat?!“ křičel tak, že se i kolegyně z účtárny o patro níž musela leknout.
Podívala jsem se na něj s tím nejsladším a nejupřímnějším výrazem, jakého jsem byla schopna, a s předstíraným údivem jsem odvětila: „Ale pane vedoucí, vždyť jste nám sám říkal, že všechno důležité vám máme tisknout a donést. A já se jen snažím být pečlivá a plnit vaše pokyny.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, jak nevinně jsem se tvářila.
Pan Berka lapal po dechu, chvíli rudnul, chvíli blednul. Pak beze slova zabořil hlavu do dlaní.
A světe div se! Zhruba o dva týdny později, po mé malé papírové ofenzivě, přišel všem zaměstnancům firmy email (ano, čtete správně, EMAIL!) přímo od pana Berky. Stálo v něm něco ve smyslu, že „pro zefektivnění komunikace a s ohledem na ekologii“ nás všechny žádá, abychom mu veškeré pracovní záležitosti posílali výhradně elektronickou poštou.
Hádám, že se konečně naučil, jak se otevírá ten Outlook. A možná si i pořídil větší monitor na ty své rybářské e-shopy.
