Článek
Pracuji jako brigádnice v jedné malé, útulné kavárně, kde jsme vždycky měli skvělý a pohodový tým. V klidnějších chvílích, když nebylo tolik hostů, jsme si při úklidu nebo přípravě surovin normálně povídali. Nic velkého – jen takové to lehké tlachání o škole, hudbě nebo plánech na víkend, které vám pomůže přežít dlouhou směnu a udržet si dobrou náladu.
Všechno se ale změnilo, když k nám nastoupila nová vedoucí směny, paní Jílková. Od prvního dne bylo jasné, že si potřebuje dokázat svou dominanci a zavést „pořádek“. Chodila po place s přísným výrazem a hledala sebemenší chybičku.
Jednoho odpoledne, když jsem zrovna leštila kávovar a prohodila pár slov s kolegyní o blížících se zkouškách, paní Jílková ke mně přistoupila a s ledovým klidem na mě vyjela: „Slečno, vy nejste placená za to, abyste se tady socializovala. Jste placená za práci. Takže méně mluvit a více dělat.“
Zůstala jsem na ni zírat. Vzduch mezi námi zhoustl. Ostatní ztichli. Srdce mi bušilo, ale s klidnou tváří jsem jen odpověděla: „Dobře.“
A od toho okamžiku jsem se proměnila v naprostého robota. Úplně jsem přestala mluvit. Když jsem ráno přišla, místo pozdravu jsem jen kývla. Když jsem potřebovala projít za zády kolegy, místo „s dovolením“ jsem do něj jen lehce šťouchla. Když jsem nesla horkou kávu, místo varování „pozor, horké!“ jsem jen mlčky proplula kolem. Byla jsem dokonalý, tichý a efektivní stroj na práci.
Paní Jílková mě zpočátku spokojeně pozorovala. Konečně měla toho poslušného, mlčenlivého zaměstnance, kterého si přála. Její spokojenost ale netrvala dlouho.
Později odpoledne se mě na něco zeptala, už si nepamatuji na co, snad kde máme uložené nové ubrousky. Místo odpovědi jsem jen mlčky ukázala prstem na skříňku. Podívala se na mě a podrážděně se zeptala: „Proč neodpovídáte?“
Zvedla jsem k ní pohled a s naprosto neutrálním výrazem jsem pronesla její vlastní slova: „Nejsem placená za to, abych mluvila.“
V tu chvíli byste slyšeli spadnout špendlík. Její obličej nabral barvu zralého rajčete. Chvíli lapala po dechu, ale nemohla říct ani slovo. Protože jsem jen do puntíku plnila její vlastní příkaz.
Když jsem přišla na další směnu, odtáhla si mě stranou. S poněkud kyselým úsměvem a mnohem smířlivějším tónem řekla: „Dobře, Aneto, tak je asi jasné, že nějaká základní komunikace je v pořádku.“
Jen jsem se na ni podívala a s úsměvem odvětila: „Rozumím, paní vedoucí.“
Od toho dne se o přísném zákazu mluvení už nikdy nezmínila. A jsem si jistá, že i ostatní kolegové si všimli, že s doslovným plněním příkazů se dá občas dosáhnout překvapivých výsledků.
