Článek
Před pár lety jsem pracoval ve státní příspěvkové organizaci. Byl jsem součástí skvělého týmu, který pomáhal místním podnikatelům, a naše výsledky patřily k nejlepším v republice. Panovala u nás skvělá atmosféra, dokud náš šéf neodešel za lepším do soukromého sektoru. Na jeho místo přišla nová ředitelka, paní Novotná, z podobné organizace z jiného kraje. Pracovala od pondělí do čtvrtka a v pátek měla vždy volno.
První měsíc byl zvláštní. Nová šéfová byla puntičkářka a vyžadovala, aby se vše dělalo přesně „po jejím“. Pár mých kolegyň už stihla rozbrečet kritikou jejich práce, ale já s ní zatím žádný problém neměl. Až do jedné týmové porady. Tam nám paní Novotná oznámila, že naše výkonnost není dostatečná a že se chce mnohem více zapojit do naší práce, aby zajistila „vyšší kvalitu“. A proto ji máme dávat do kopie každého e-mailu, který pošleme klientům, aby ho mohla podle potřeby okomentovat.
Přestože se nám to zdálo jako obrovské zdržení, nikdo neprotestoval. Já jsem se jen slušně zeptal: „Paní ředitelko, a když mi přijde e-mail od klienta v pátek, kdy máte volno, mám s odpovědí počkat na vaše vyjádření až do pondělí?“
Nevzpomínám si přesně na její odpověď, ale na konci porady si mě zavolala stranou. Soptícím a rozzuřeným hlasem mi řekla, že moje otázka byla „šikanózní chování“. Že bylo „neprofesionální“ ptát se na to před celým týmem a že přesně tohle personální oddělení považuje za důvod k okamžité výpovědi. Na závěr mi pohrozila, abych si do budoucna dával „velký pozor“.
Klidně jsem jí řekl, že rozumím. Vrátili jsme se ke svým stolům. Já jsem si otevřel e-mail a začal psát. Do posledního detailu jsem sepsal průběh celé porady i našeho následného rozhovoru. Popsal jsem její obvinění ze šikany i její výhrůžky. A tento dokument jsem poslal vedoucímu personálního oddělení.
Do e-mailu jsem s přehnanou pokorou napsal, že jelikož je šikana velmi vážná věc, cítím jako svou povinnost nahlásit sám sebe, aby oběť mého chování nemusela trpět v tichosti. Tlustě jsem to tam nanesl – napsal jsem, že jsem zděšen svým neprofesionálním chováním, že je má kariéra pravděpodobně v ohrožení a že zjevně zoufale potřebuji nějaké školení a disciplinární řízení, aby se mé nebezpečné sklony napravily. Do kopie jsem samozřejmě přidal i svého odborového zástupce.
Netrvalo to ani den. Najednou jsem seděl v zasedačce já, můj odborář, paní Novotná a vedoucí personálního. Ten, jako profesionál, který se drží pravidel, prošel celý můj e-mail a celou situaci a konstatoval, že nenašel absolutně žádný náznak šikany ani důvod pro mé obavy, že bych byl nebezpečný tyran potřebující převýchovu. Poté mě požádal, abych opustil místnost.
Můj odborový zástupce tam zůstal. Nevím, co přesně se tam odehrálo, ale výsledek byl sladký. Během šesti týdnů byla paní Novotná pryč. Ten samý týden si mě zavolal do kanceláře můj nejvyšší nadřízený – slabý a neefektivní, ale jinak sympatický chlap. Ne aby mi vynadal. Ale aby mi poděkoval. Prý se jí chtěl zbavit už dávno, ale nevěděl jak. A já jsem mu ten problém vyřešil za něj.
