Článek
Před několika lety, když jsem byl ještě mladé ucho čerstvě po škole, jsem získal svou první velkou roční smlouvu v jedné IT firmě v Brně. Těšil jsem se, že konečně uplatním své znalosti v praxi. Narazil jsem tam ale na partu manažerů, kteří patřili k tomu nejhoršímu, co jsem za celou svou dosavadní kariéru potkal. Arogantní, povýšení a absolutně neschopní ocenit práci druhých.
Když se blížil konec mé roční smlouvy, probírali jsme její případné prodloužení. Stroze mi oznámili, že ne, prý jsem příliš „juniorní“ a nezkušený. Ale aby toho nebylo málo, zadali mi naprosto šílený úkol – vyvinout komplexní systém, který byl daleko za rámcem mé pozice i ohodnocení – a to během těch pár týdnů, co mi zbývaly do konce smlouvy. Oponoval jsem, že je to nemožné stihnout. Oni však trvali na svém s tím, že potřebují jen „dočasné řešení“ a že pokud to nezvládnu, čeká mě disciplinární řízení a dají mi tak špatné reference, že si v oboru už neškrtnu.
Co mi zbývalo? Cítil jsem se jako v pasti. Ze směsice naivního mladického pocitu povinnosti a také proto, že to byla obrovská příležitost se něco naučit, jsem souhlasil. Řekl jsem si ale, že když už, tak už – a jejich „dočasné řešení“ bude mít jednu malou funkcionalitu navíc. Takovou třešničku na dortu, která bude mít pořádně štiplavou příchuť.
Pustil jsem se do práce. Byly to týdny pekla. Dřel jsem od rána do noci, pod obrovským tlakem, neustále vystaven jejich jízlivým poznámkám, výhrůžkám a naprostému nedostatku podpory. Nikdo se neptal, jak mi to jde, nikdo nenabídl pomoc. Bylo jim jedno, že tenhle projekt by normálně vyžadoval celý tým zkušených vývojářů a několikanásobně delší čas. Prý za to nedostanu ani korunu navíc, protože je to přece jen „dočasné řešení“ a v budoucnu si na to najmou „skutečné profesionály“, kteří postaví „opravdový“ a trvalý systém.
Navzdory všemu se mi to podařilo. Systém, který jsem dodal, nejenže fungoval bezchybně, ale dalece předčil všechna jejich očekávání. Okamžitě začal firmě generovat obrovské příjmy a úspory v řádech statisíců, ne-li milionů korun. Ale vděku? Ani špetka. Můj kontrakt skončil a jako „odměnu“ mi nabídli směšný bonus, který nedosahoval ani výše mého měsíčního platu. Znovu mi přitom připomněli, že to bylo jen dočasné, než přijde ten „opravdový“ tým.
Jenže já jsem se na ně připravil. Od samého začátku jsem se ujistil, že veškerý můj kód bude pro ně nepřístupný a nečitelný. A hlavně – nastavil jsem v systému časovač. Pojistku. Pokud se do systému po určitou dobu od mého posledního přihlášení nikdo nepřihlásí s administrátorskými právy (která jsem měl jen já a která jsem jim samozřejmě nepředal, protože kdo by předával klíče k „dočasnému“ řešení, že?), celý systém se zastaví. A místo normálního fungování začne generovat jedinou, neustále se opakující chybovou hlášku: „KRITICKÁ CHYBA: Kolize přetaktování: Dočasné řešení již není dočasné!“
Pár měsíců po mém odchodu jsem zaslechl, že můj systém fungoval tak skvěle, že se rozhodli ho ponechat a na „skutečné profesionály“ se vykašlali. Nikdy mi ale nezavolali, aby mi poděkovali nebo nabídli jakoukoli odměnu za to, co jsem pro ně udělal.
A pak to přišlo. Jednoho dne mi v panice volal sám velký pan ředitel. Systém prý zkolaboval, firma přichází o obrovské peníze a nikdo neví, co s tím. Co prý znamená ta podivná chyba o „kolizi přetaktování“? S tím nejsladším a nejklidnějším hlasem jsem mu odpověděl, že bohužel netuším, že jsem momentálně plně vytížen na jiném projektu a že to muselo být něco, co s tím systémem udělali oni sami po mém odchodu. Byl jsem milý, jak jen to šlo, ale hovor jsem co nejrychleji ukončil. Další jejich telefony jsem většinou ignoroval, nebo jsem jen zvedl a s omluvou řekl: „Promiňte, nemůžu mluvit, právě nastupuji do letadla.“
Byl jsem zlý? Nemyslím si. Za celou tu dobu, co mě kontaktovali, ani jednou nevyjádřili uznání za mou práci, za obrovské přínosy, které jsem jim zajistil. Ani špetku lítosti nad tím, jak nechutně se ke mně chovali, jak mě šikanovali a vyhrožovali mi. Dokonce i při tom prvním telefonátu se mnou ředitel stále mluvil tím svým arogantním, výhružným tónem. Zdvořilý začal být až ve chvíli, kdy pochopil, že se chystám zavěsit poté, co jsem mu řekl, že mám plno práce.
Byla to jedna z mých prvních velkých zakázek. Byl jsem mladý a nezkušený, nevěděl jsem, jak se v takové situaci bránit. Oni toho jen zneužili.
Později jsem se doslechl, že nakonec museli nechat vyvinout ten jejich „opravdový“ systém. Trvalo jim to prý třikrát déle než mně samotnému, a museli na to najmout tři vývojáře. Inu, jak se do lesa volá…
