Článek
Uběhlo jen pár hodin od chvíle, co se na mém prahu objevily čtyři malé děti mé sestřenice Martiny, a my s manželem jsme stále nevěděli, co dělat. Děti jsme nakrmili, zatopili jim, aby jim bylo teplo, a snažili se je zabavit. Po jejich matce nebo jejím příteli ale jako by se slehla zem. Oba telefony jim spadly rovnou do hlasové schránky. V hlavě mi vířily tisíce otázek a úzkost narůstala s každou minutou.
Pak, kolem půl jedenácté dopoledne, mi zazvonil telefon. Skryté číslo. Byl to policista.
Zeptal se mě, jestli mám u sebe doma čtyři děti. S bušícím srdcem jsem řekla, že ano a rychle mu vysvětlila celou situaci – jak se tu ráno objevily s tím, že se prý na všem domluvily s mámou. A tehdy přišel první šok. Ukázalo se, že policii nezavolal nikdo z rodiny, ale řidič autobusu, který je k nám přivezl.
Děti mu prý během jízdy řekly, že jedou „bydlet k rodině“ a daly mu naši adresu. Řidiči přišlo divné, že čtyři tak malé děti cestují samy, v chladném počasí, bez jakýchkoli zavazadel nebo bund. Poté, co je u nás vysadil, to pro jistotu ohlásil, aby se provedla kontrola, zda jsou v pořádku. Jak prozíravé od něj!
Krátce nato u našich dveří zazvonila policie i pracovnice ze sociálky. Byli naprosto skvělí – klidní, ale brali to smrtelně vážně. Znovu jsem jim všechno vylíčila. Ukázala jsem jim zprávy, ve kterých moje sestřenice jen tak „vtipkovala“, že bychom jí mohli děti pohlídat (nic, co by potvrzovalo jakoukoli dohodu). Vysvětlila jsem, že jsme neměli žádné varování a že se tu prostě objevily s tím, že jsme prý souhlasili. Děti potvrdily, že jim maminka řekla, že máme spoustu volného času a budeme za ně rádi.
Asi o hodinu a půl později mi policie oznámila, že Martinu našli. V přístavu, na palubě luxusní výletní lodi, která měla ve tři odpoledne vyplout na týdenní plavbu po Středomoří.
Už byla naloděná. Připravená odplout se svým novým přítelem. Policisté ji bez diskuze stáhli z lodi a přikázali jí, aby se okamžitě dostavila k nám.
Když se objevila u našich dveří, vypadala, jako by se nic nestalo. V plném výletním oblečení, sluneční brýle na hlavě, na krku visačka s kartou od kajuty. Na děti se ani nepodívala. Jen vešla dovnitř a s ledovým klidem pronesla: „Ty jsi na mě vážně zavolala policajty?“
Řekla jsem jí, že mi tu nechala čtyři děti bez varování, bez věcí a bez možnosti ji kontaktovat. Ale to už na mě ječela, jak jsem ji „ztrapnila“ a „zničila jí dovolenou“.
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Byla to moje teta – matka Martiny. Křičela na mě do telefonu, že jsem „zašla příliš daleko“ a že ona zaplatila za tu plavbu jako za „dárek“ pro svou dceru a já jsem jí „vyhodila peníze oknem“. Vůbec žádná starost o to, co se stalo jejím vnoučatům.
Mezitím si pracovnice ze sociálky zapisovala mou výpověď a vysvětlovala mé sestřenici, že se jedná o vážné zanedbání péče, které se bude vyšetřovat. Martině to bylo úplně jedno. Popadla děti, bez poděkování, bez omluvy, prostě odešla, jako bych já byla ta, kdo udělal něco špatně.
Zkoušela jsem tetě i Martině později volat, abych jim vysvětlila, že jsem to nebyla já, kdo volal policii a sociálku. Nechtěly mi věřit. Obě si mě zablokovaly. A já teď jen sedím a nechápu, v jaké rodině to vlastně žiju.
