Článek
Minulý víkend se vdávala moje mladší sestra Zuzana a já jí šla za svědkyni. Bylo to pro mě samozřejmé, i když poslední roky pro mě byly jako chůze po žhavém uhlí. Je mi třicet čtyři let a za posledních pět let jsem třikrát potratila. Třikrát jsem držela v ruce pozitivní těhotenský test s nadějí, která se brzy změnila v tu nejhlubší bolest a prázdnotu. Každá ztráta si ukrojila kus mé duše. Snažila jsem se s tím statečně bojovat, svůj žal jsem nikdy nikomu nevnucovala, ale kdo to nezažil, těžko pochopí, jaké to je. Přesto jsem tu pro Zuzku byla na každém kroku – od výběru šatů, přes plánování rozlučky se svobodou až po zdobení svatební tabule v místním kulturním domě u nás na maloměstě. Usmívala jsem se, radila, pomáhala, i když mi srdce někdy krvácelo.
Svatební obřad byl krásný, Zuzka vypadala jako princezna a já jí to štěstí ze srdce přála. Hostina probíhala v plném proudu, kapela hrála, lidé se bavili. Seděla jsem u hlavního stolu vedle novomanželů a naproti mně seděla Zuzanina nová tchyně, paní Konečná. Nikdy mě neměla příliš v lásce, i když jsem nikdy nepochopila proč. Vždycky jsem k ní byla slušná, ale cítila jsem z její strany chlad a jakousi nevraživost.
Právě když číšníci roznášeli hlavní chod, paní Konečná se ke mně naklonila s úsměvem, který mi přišel falešný jako pozlacené hodinky z tržnice, a pronesla hlasem, který slyšelo celé naše křídlo stolu: „Víte, Evičko, já jsem tak ráda, že ještě nemáte děti. Díky tomu jste měla tolik času a energie na pomoc se svatbou. Kdybyste měla kolem sebe ten shon s miminem, určitě byste to takhle nezvládla, že?“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Polkla jsem sousto svíčkové, které mi najednou zhořklo v ústech. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Prosím?“ vydechla jsem a snažila se udržet klidný tón. Ona se ale nenechala vyvést z míry a s ještě širším, téměř potměšilým úsměvem dodala: „No, myslím tím, víte… ty vaše ztráty… Bylo to určitě smutné, ale podívejte se na to z té lepší stránky! Alespoň jste se mohla naplno věnovat velkému dni vaší sestry a být jí skutečnou oporou!“
Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí přímo do srdce. „Ty vaše ztráty“? Jako by mluvila o ztracených klíčích! A „alespoň“ jsem mohla pomáhat? Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy a v krku se mi dělá knedlík. Všechna ta bolest, kterou jsem se snažila tak statečně skrývat, se najednou drala na povrch. Podívala jsem se na Zuzanu, ta se ale zrovna smála něčemu, co jí šeptal její nový manžel. Nikdo jiný u stolu jako by tu nehoráznou krutost neslyšel, nebo možná nechtěl slyšet.
Nevydržela jsem to. Neudělala jsem žádnou scénu, nekřičela jsem, i když se mi chtělo. Jen jsem tiše vstala, vzala si kabelku a co nejrychleji, s hlavou sklopenou, jsem odešla z toho sálu plného smíchu a veselí, který se pro mě v tu chvíli proměnil v mučírnu. Cestou domů, v taxíku, jsem se rozplakala tak, že jsem nemohla popadnout dech. Doma jsem se zhroutila na postel a plakala snad hodiny. Ta slova se mi pořád vracela. Jak někdo může být tak bezcitný?
Druhý den mi volala Zuzana. Ale ne proto, aby se zeptala, co se stalo, nebo aby mě utěšila. Byla naštvaná. Vyčítala mi, že jsem „zmizela bez rozloučení“ a „zničila“ jim svatební harmonogram, protože prý na mě čekali s krájením dortu a dalšími tradicemi. Když jsem jí mezi vzlyky vysvětlila, co mi její tchyně řekla, Zuzana jen mávla rukou. „Ale prosím tě, mamka jejího Petra je prostě taková… trochu neohrabaná. Určitě to tak nemyslela, špatně jsi ji pochopila,“ snažila se ji omlouvat. „Neměla jsi hned takhle vyvádět a utíkat.“
Její reakce mě zranila snad ještě víc než slova paní Konečné. Moje vlastní sestra se mě nezastala. Bagatelizovala moji bolest, označila tu krutost za „neohrabanost“. Cítím se tak neuvěřitelně sama a zrazená. Pořád slyším ta slova, pořád cítím tu palčivou bolest. Opravdu přeháním? Byla moje reakce tak nepřiměřená? Měla jsem tam zůstat a tvářit se, že se nic nestalo, jen abych nepokazila sestře „harmonogram“? Nevím, co si mám myslet, ale srdce mám na tisíc kousků.
