Článek
Představte si tu scénu. Je středa, kolem jedné hodiny odpolední. Stadion Shamu je naplněn vůní grilovaného kuřete a udržitelných mořských plodů z bufetu „Dine with Shamu“. Hosté, kteří zaplatili desítky dolarů za exkluzivní výhled, sedí jen pár metrů od hladiny. Hraje hudba, voda se třpytí. Dawn Brancheau, čtyřicetiletá veteránka s dokonalým úsměvem a blonďatým culíkem staženým dozadu, provádí to, co se nazývá „vztahová relace“. Není to frenetická show s vysokými skoky; je to intimní moment. Dawn leží na břiše na mokré plošině, hladí Tilikuma po jeho masivní hlavě. Dvanáct tisíc liber živé váhy – největší kosatka v zajetí na světě – se zdá být krotkých jako štěně.
Ale pod hladinou vře něco, co lidské oko nevidí. Tilikum, zvíře s historií násilí, které bylo pečlivě skryto v marketingových brožurách, se dívá. V jeho mozku, poškozeném desetiletími stresu a izolace, se sepne spínač. Následující minuty změní dětský úžas v trauma na celý život.
Abychom pochopili brutalitu útoku na Dawn Brancheau, musíme se vrátit na začátek. Tilikum se nenarodil jako zabiják lidí. Byl stvořen. Jeho příběh je příběhem systematického psychického týrání, které začalo v roce 1983 u břehů Islandu.
Ukradené dětství
Ve věku pouhých dvou let byl Tilikum násilně oddělen od své matky a rodinného stáda. Pro kosatky, které jsou vysoce sociálními tvory s vazbami silnějšími než u lidí, je tento moment ekvivalentem únosu dítěte. Byl vytažen z oceánu, naložen a transportován do betonové nádrže. Tento prvotní šok zanechal v jeho psychice hlubokou jizvu. Z nekonečného oceánu se jeho svět scvrkl na pár metrů čtverečních chlorované vody.
Tilikumova první zastávka nebyla na Floridě, ale v podřadném parku Sealand of the Pacific v Kanadě. Zde byly položeny základy jeho budoucí agrese. Společnost mu dělaly dvě starší samice, Haida II a Nootka IV. V matriarchální společnosti kosatek si samice vynucují dominanci. V malém bazénu neměl Tilikum kam utéct. Samice ho napadaly, kousaly a šikanovaly.
Co však bylo pro jeho psychiku nejničivější, byl režim nocování. Každou noc, po dobu až 14 hodin, byli všichni tři nahnáni do malého kovového modulu. Byla to v podstatě „vodní psí bouda“, temná a stísněná klec, kde se nemohl ani pořádně otočit. Odborníci se shodují, že právě tyto hodiny v temnotě, ve strachu z útoků ostatních velryb a v absolutní senzorické deprivaci, vedly k rozvoji těžké psychózy. Tilikum se naučil, že útok je jedinou formou obrany a že člověk je ten, kdo drží klíče od jeho vězení.
Varování přišlo brzy. 20. února 1991 uklouzla dvacetiletá trenérka Keltie Byrne a spadla do bazénu v Sealandu. Nebyla to nehoda při show, byl to boj o holý život. Tilikum, spolu s oběma samicemi, ji okamžitě obklíčili. Nebylo to hraní. Bylo to lovení. Stahovali ji pod hladinu, tahali ji za nohy po dně bazénu. Kdykoliv se vynořila a křičela o pomoc, stáhli ji zpět. Ostatní zaměstnanci jí házeli záchranný kruh, ale kosatky ji k němu nepustily. Keltie se utopila v hrůze a vyčerpání. Trvalo hodiny, než se podařilo její tělo vylovit. Byla to první lidská oběť. A Tilikum se naučil, že člověk ve vodě je snadná kořist.
SeaWorld - lesk a bída zábavního průmyslu
Místo aby byl Tilikum po smrti Keltie Byrne izolován nebo utracen, stal se horkým zbožím. Sealand zavřel své brány a Tilikum byl prodán do SeaWorldu v Orlandu jako „chovný samec“. Jeho sperma mělo cenu zlata – zplodil 21 mláďat. Ale s ním přišlo i jeho temné dědictví.
SeaWorld věděl, co kupuje. Věděli o smrti Keltie Byrne. Přesto byl Tilikum zařazen do show. Marketingová mašinérie ho prodávala jako plyšovou hračku, kterou si děti mohly koupit v obchodě se suvenýry. Mezitím v zákulisí narůstal počet incidentů. Interní dokumenty odhalily, že mezi lety 1988 a 2009 došlo k více než 100 případům agresivního chování kosatek, které vedení často bagatelizovalo. Tilikum byl časovaná bomba, která tikala v samém srdci parku.
V červenci 1999 se sedmadvacetiletý Daniel Dukes, tulák a milovník přírody, schoval v parku po zavírací době. Ráno ho našli nahého, přehozeného přes Tilikumova záda. Oficiální verze? Podchlazení a utonutí. Ale pitevní zpráva a uniklé informace vyprávějí jiný příběh.
Tilikum si z Dukese udělal hračku. Tělo neslo známky kousnutí a zhmožděnin. Nejotřesnějším detailem, který se SeaWorld snažil ututlat, bylo zranění v oblasti třísel. Tilikum Dukesovi ukousl genitálie. Byl to akt čiré brutality a dominance. Dukes nebyl jen „nalezen mrtvý“; byl zmasakrován. A přesto show pokračovala. Tilikum byl příliš cenný na to, aby byl odstraněn.
Přesouváme se zpět k osudnému dni, 24. únor 2010. Dawn Brancheau, zkušená, opatrná a profesionální, vstupuje do zóny smrti. Milovala Tilikuma. Věřila, že jejich vztah je výjimečný. Ale pro kosatku s psychózou neexistuje vděčnost.
Kolem 14:00 se show chýlí ke konci. Dawn je na okraji bazénu. Většina diváků dojídá dezert. Dawn si lehla na plošinu, obličejem k Tilikumovi. Voda jí sahala asi po kolena. Videozáznamy turistů ukazují, že vteřiny před útokem vypadal Tilikum klidně. Dawn mu dávala signály, krmila ho. Ale pak došlo k posunu.
Podle oficiální zprávy šerifa a SeaWorldu, Dawnin dlouhý culík, který měla stažený do gumičky, sklouzl do vody a dotkl se Tilikumova nosu nebo se mu dostal do tlamy. Tilikum zareagoval bleskově. Jiní svědci, včetně bývalých trenérů, tvrdí, že ji chytil přímo za paži. Ať už byl spouštěč jakýkoliv – pohyb vlasů, frustrace z nedostatku jídla, nebo prostá lovecká nuda – výsledek byl okamžitý.
„Byl to mžik,“ popsal jeden ze svědků. Tilikum se vymrštil a sevřel čelisti. Dawn neměla šanci. Stáhl ji do vody s takovou silou, že jí okamžitě zula boty. Voda se začala vařit. Zaměstnanci okamžitě spustili poplach. Sirény ječely, lidé křičeli. Zaměstnanci se snažili nahnat Tilikuma do menšího lékařského bazénu, používali sítě, bouchali do vody. Ale Tilikum odmítal pustit svou kořist. Byl v amoku.
Zveřejněné nahrávky z linky 911 jsou mrazivým dokumentem selhání.
První volání: Zaměstnankyně volá klidným hlasem. „Máme trenéra ve vodě s jednou z našich velryb.“ Operátor se ptá na podrobnosti. „Nevíme, co se děje. Byli jsme instruováni, abychom měli někoho v pohotovosti, až ji vytáhnou.“ Zde je vidět snaha SeaWorldu kontrolovat narativ – neříkají „velryba ji zabíjí“, říkají „je ve vodě“.
Druhé volání: Situace eskaluje. „Vytáhli jsme defibrilátor.“.
Třetí volání: Hlasy jsou naléhavější. Žádají o sanitku přímo do parku, bránou číslo 3.
Mezitím v bazénu probíhal boj, který už byl dávno prohraný. Dawn byla pod vodou desítky minut.
Když se konečně podařilo Tilikuma nalákat na zvedací dno lékařského bazénu a zvednout ho z vody, naskytl se záchranářům pohled, na který do smrti nezapomenou. Tilikum stále svíral Dawn. Museli mu páčit čelisti, aby ji pustil.
Tohle nebylo dílo zmateného zvířete. Byl to projev absolutní, ničivé síly predátora, který ventiloval roky potlačované frustrace.
Lži, soudy a konec éry
Bezprostředně po smrti Dawn Brancheau se rozjel PR stroj SeaWorldu. Snažili se incident vykreslit jako „tragickou nehodu“ způsobenou chybou trenérky (ten culík). Tvrdili, že Tilikum je v tom nevinně, že si jen hrál. Ale svět už jim to neuvěřil.
Smrt Dawn inspirovala dokumentární film Blackfish (Černá ryba). Tento film odkryl veřejnosti to, co odborníci věděli dávno: kosatky v zajetí trpí. Záběry Tilikuma, izolovaného, apatického, s ohnutou hřbetní ploutví, se staly symbolem týrání zvířat. Film ukázal, že Tilikum nebyl padouch, ale oběť. Oběť, která se bránila.
Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (OSHA) zasáhl tvrdě. SeaWorld dostal pokutu za „úmyslné porušení“ bezpečnosti. Soudní proces odhalil, že park věděl o nebezpečí, které kosatky představují, a přesto posílal trenéry do vody. Výsledkem byl zákaz vstupu trenérů do vody s kosatkami během show. Éra, kdy lidé jezdili na hřbetech kosatek jako na vodních skútrech, skončila v krvi Dawn Brancheau.
A co Tilikum? Po smrti Dawn byl ještě více izolován. Trávil dny v malém bazénu, často nehybně plující u hladiny. Jeho hodnota jako „showmana“ zmizela, stal se jen přítěží a připomínkou tragédie. Zemřel 6. ledna 2017 na bakteriální zápal plic. Bylo mu 36 let. Většinu života strávil v betonové krabici.
Příběh Tilikuma a Dawn Brancheau není pohádkou o zachráněné velrybě, jak se nám snažil namluvit film Zachraňte Willyho. Je to horor o komodifikaci přírody. Dawn Brancheau zaplatila nejvyšší cenu za sen, který byl od začátku postaven na lži. Její smrt byla brutální, děsivá a zbytečná.
Ale možná nebyla úplně marná. Její krev na stěnách bazénu v Orlandu donutila svět otevřít oči. Dnes už víme, že kosatky do bazénu nepatří. Že jejich úsměv je jen optický klam daný tvarem čelisti, ne vyjádřením štěstí. Tilikum, velryba, která zabila tři lidi, nás nakonec naučil tu nejdůležitější lekci: Přírodu nelze zavřít do klece bez následků.
Když se dnes podíváte na záběry z „Dine with Shamu“, nevidíte jen show. Vidíte tikající bombu. A slyšíte tichý výkřik zvířete, kterému vzali všechno, a ženy, která mu věřila až do posledního, smrtícího dechu.
Zdroje
Herald Extra: https://www.heraldextra.com/news/2010/feb/26/killer-whale-pulled-in-trainer-by-ponytail-autopsy-report-shows/
CBS News: https://www.cbsnews.com/news/seaworld-death-911-calls-released/
SeaWorld of Hurt: https://www.seaworldofhurt.com/features/seaworld-trainer-dawn-brancheau-death/
Animal Welfare Institute: https://awionline.org/press-releases/awi-statement-response-death-seaworld-orca-tilikum
Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Tilikum_(orca)
