Článek
Tereze je třiatřicet let a se svým partnerem Davidem (32) byla pět let. V březnu 2024 ji požádal o ruku a společně se dohodli na svatbě v prosinci 2025.
David slíbil, že pokryje sedmdesát procent svatebních nákladů a řekl, že jí vždy převede peníze na účet, jakmile Tereza něco zaplatí. Nakonec to dopadlo tak, že veškeré plánování a rezervace zůstaly na ní. Do dubna letošního roku (2025) už zaplatila přibližně půl milionu korun. Jenže když zkontrolovala účet, zjistila, že jí David neposlal ani korunu. Neustále mu to připomínala a on vždycky odpověděl: „Ano, miláčku, po práci.“ Tereza pracuje v účetní firmě, kde se stará o více než čtyřicet klientů, takže je šíleně zaneprázdněná a neměla čas každý den všechno kontrolovat. Ale věřila mu.
Když si konečně sedli, aby si o tom promluvili, zjistila, že David ty peníze ve skutečnosti nemá. Plánoval požádat své rodiče nebo použít budoucí příjmy, což znamenalo, že celou dobu lhal o tom, že má úspory. Po celou tu dobu se chlubil, jak je finančně stabilní a úspěšný (je právník), ale zjevně to byly jen řeči. Tereza chápe, že lidé mohou procházet těžkými finančními obdobími, ale lhát o tom a nechat ji nést veškerou zátěž? To jí připadalo jako obrovská zrada.
Rozhodla se zrušit svatbu i celý vztah. Teď jí David vyčítá svatební výdaje, přestože veškerou práci odvedla ona. Její rodiče si myslí, že by do svatby měla jít, protože o zásnubách všichni vědí a Tereza má už dávno věk „na vdávání“ a jiného partnera už nenajde.
Cítí se naprosto zničená, využitá a upřímně řečeno, podvedená. A vážně, pokud si někdo nemůže dovolit se oženit, proč vůbec žádá o ruku? Udělala Tereza chybu, když zasnoubení zrušila, nebo to bylo jediné možné řešení v takové situaci?
