Článek
Klára (28) se před dvěma měsíci stala poprvé maminkou. S manželem Petrem (30) přivítali na svět vytouženou dcerku a Klára, i přes všechnu únavu a hormonální bouři, prožívala obrovské štěstí. Jak lékaři doporučili, s intimním životem počkali celých šest týdnů, ctili šestinedělí. „Těšila jsem se, až se s Petrem zase sblížíme i fyzicky,“ svěřuje se Klára. „Samozřejmě jsem měla trochu obavy, jak moje tělo po porodu vypadá, břicho nebylo hned ploché jako dřív, strie se taky objevily, ale říkala jsem si, že to Petr pochopí. Vždyť jsme tím prošli spolu.“
První milování po šestinedělí bylo podle Kláry skvělé. „Byla jsem sice trochu nervózní, takže jsem na sobě měla lehkou košilku, ale Petr byl něžný, pozorný a já se cítila zase jako žena, nejen jako máma na plný úvazek. Nebylo si na co stěžovat, naopak.“ O to větší šok přišel o pár dní později, když se k sobě opět chystali.
„Cítila jsem se ten večer docela dobře, malá konečně na chvíli usnula, a já měla chuť se k Petrovi přitulit. Možná jsem byla i odvážnější, chtěla jsem se mu líbit,“ vzpomíná Klára. Než se ale vůbec stačilo cokoli stát, Petr pronesl slova, která jí vyrazila dech a zabodla se jí přímo do srdce. „Řekl mi, jestli by nebylo lepší, kdybych si na sebe zase vzala tu košilku, jako minule.“ Klára se okamžitě zarazila a instinktivně se bránila. Zeptala se ho proč, co se děje. A pak přišla ta rána. Petr jí, sice trochu rozpačitě, ale přesto naprosto jasně řekl, že je to proto, že její poporodní břicho je pro něj „nepříjemné“ na pohled a že by ho to prý „odpuzovalo“ nebo „přestalo vzrušovat“.
„V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo,“ popisuje Klára. „Nevěřila jsem vlastním uším. Porodila jsem MU dítě! Prošla jsem si měsíci těhotenství, bolestivým porodem, teď se sotva pár týdnů hojím, starám se o naše miminko ve dne v noci, a on mi řekne tohle? Že pozůstatky toho všeho jsou pro něj ‚nepříjemné‘ a ‚odpuzující‘? Cítila jsem se ponížená, zrazená a neskutečně ošklivá.“
Ten večer, jak Klára říká, spal Petr na gauči. A od té doby s ním nemluví. Je to už několik dní tiché domácnosti, kdy komunikují jen v nejnutnějších věcech ohledně malé. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Všechna ta bolest, kterou jsem podstoupila, všechny ty probdělé noci, jizvy na těle i na duši… to všechno proto, abych pak slyšela, že výsledek je ‚neatraktivní‘? Najednou se na sebe nemůžu ani podívat do zrcadla. Každý pohled na mé břicho, které nosilo naše dítě, je teď spojený s jeho slovy. Cítím se tak nejistá a zranitelná, jak už dlouho ne.“
Petr se sice snažil něco naznačit, že to tak nemyslel, že byl neobratný, ale Klára ho zatím nedokáže poslouchat. „Nechci, aby se mě teď ani dotýkal,“ říká s pláčem. „Jak bych mu mohla věřit, že se mu líbím, když vím, co si ve skutečnosti myslí? Zničil něco křehkého, co se mezi námi po porodu teprve začínalo obnovovat.“ Klára si teď klade otázku, jestli má vůbec smysl tu tichou domácnost ukončovat. Má se snažit to přejít, nebo si její manžel zaslouží cítit, jak hluboko ji ranil? A co má dělat s tou obrovskou nejistotou ohledně vlastního těla, kterou v ní jeho slova zasela? Je její mlčení přehnanou reakcí, nebo naprosto oprávněnou obranou zraněné duše čerstvé matky?
