Článek
Ještě jsem si ani nesundala šaty. Jsou dvě hodiny ráno a já sedím na studené podlaze našeho svatebního apartmá v hotelu na kraji Prahy, protože prostě nemám kam jinam jít. Ty nádherné, bílé šaty, které jsem si ještě před pár hodinami zkoušela s takovou radostí a očekáváním, teď působí jako výsměch. Jako symbol všeho, co se právě rozpadlo na prach.
Můj snoubenec, teď už asi bývalý snoubenec, Tomáš (34), byl přistižen se svým svědkem. Se svým nejlepším kamarádem Davidem (34), se kterým se znali už od střední školy. Ano, čtete správně. Se svým nejlepším kamarádem, mužem.
S Tomášem jsme byli pět let. Potkali jsme se na firemním večírku, přeskočila jiskra a od té doby jsme byli nerozluční. Zdálo se to jako idylka. Společné bydlení, dovolené, plány do budoucna… A před rokem ta vysněná žádost o ruku pod Petřínem. Všechno vypadalo dokonale, až příliš dokonale. David byl samozřejmou volbou pro svědka. Byl Tomášův stín, jeho bratr, jak vždycky říkal. I já jsem si s Davidem rozuměla, brala jsem ho jako součást rodiny. Tedy, až doteď.
Vzadu v hlavě mi sice občas hlodal takový tenký hlásek pochybností. Byly tu drobné náznaky, které jsem ale vždycky přehlížela, omlouvala svatebním stresem nebo prostě jen silným mužským přátelstvím. Vzpomínám si, jak se Tomášovi vždycky rozzářily oči, když David přišel. Jak se dokázal urvat z naší romantické večeře, jen aby Davidovi pomohl s nějakou maličkostí. Jak se bránil a byl podrážděný, když jsem se ho ptala, proč si s Davidem píšou dlouho do noci. „To jsou jen chlapský kecy, zlato, to bys nepochopila,“ mávl vždycky rukou. A já mu věřila. Chtěla jsem věřit. Která žena by si připustila, že její muž možná touží po někom jiném… a že ten někdo je jeho nejlepší kamarád?
Dnes večer jsme měli předsvatební posezení s nejbližšími přáteli a rodinou v hotelové restauraci. Smích, přípitky, poslední organizační detaily. Byla jsem šťastná. V jednu chvíli za mnou ale přiběhla moje sestřenice Jana, která mi pomáhala s organizací. Byla bledá jako stěna a třásl se jí hlas. „Petro, musíš se mnou hned jít. Musíš něco vidět,“ zašeptala a táhla mě pryč.
Srdce mi bušilo až v krku. Nechápala jsem, co se děje. Jana mě odvedla k toaletám v méně frekventované části hotelu. „Šla jsem si přepudrovat nos a…“ nedořekla. Jen ukázala na dveře pánských toalet. Nebyly úplně zavřené. A zevnitř se ozývaly zvuky, které nenechávaly nikoho na pochybách. Šeptání, vzdechy… Opatrně jsem nahlédla škvírou. A pak jsem je uviděla. Tomáše a Davida. Kalhoty dole, opření o umyvadlo… A rozhodně si jen nepovídali. Svět se mi v tu chvíli zhroutil. Bylo to jako rána pěstí do břicha, která mi vyrazila dech.
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale rozrazila jsem dveře. Oba strnuli hrůzou. V Tomášových očích byl šok, panika a… ano, i slzy. David jen zíral do země, neschopný slova.
Konfrontovala jsem Tomáše přímo tam, na místě. Ani se nesnažil zapírat. Jen plakal. Pořád dokola opakoval, že neví, proč to udělal. Že mě miluje. Že to byla „chyba“. Chyba? Den před svatbou? S vlastním svědkem? Jaká ubohá, trapná lež! Křičela jsem, plakala, ptala se ho, jak dlouho to trvá, proč mi to neřekl. Nedokázal odpovědět. Jen stál a brečel jako malý kluk, přistižený při krádeži sušenek.
Svatba je samozřejmě zrušená. Polovina hostů, kteří přiletěli nebo přijeli z různých koutů republiky i ze Slovenska, dorazí zítra ráno a ještě nic netuší. Jak jim to mám říct? Jak mám vysvětlit rodičům, kteří do téhle svatby investovali tolik peněz a nadějí, že jejich zeť je gay a podvedl mě s mužem? Cítím se tak prázdná. Tak ponížená. Jako bych byla jen nějaká rekvizita v příběhu někoho jiného, kdo neměl odvahu přiznat si pravdu.
Mohl mi to říct. Mohli jsme se rozejít v klidu, s nějakou důstojností. Ale ne. On musel hrát tuhle šarádu až do samého konce. A teď tu sedím sama, v drahém hotelovém pokoji, v šatech, které už nikdy neobléknu, a koukám do budoucnosti, která neexistuje. Co bude dál? Netuším. Vím jen to, že tahle rána se bude hojit hodně, hodně dlouho.
