Článek
Když jsem Petra potkala na oslavě narozenin společné kamarádky, měla jsem pocit, že se na mě usmálo štěstí. Byl vtipný, pozorný, zahrnoval mě komplimenty a zdálo se, že máme spoustu společného. Okamžitě jsme si padli do oka a začali se vídat. Byl to měsíc jako z pohádky. Chodili jsme na večeře, do kina, na výlety. Petr byl prostě úžasný.
Jenže postupně jsem si začala všímat něčeho, co mi trochu vadilo. Petr si skoro každý večer dopřál pár piv nebo skleniček vína. Neříkám, že byl opilý na mol, ale přišlo mi, že bez alkoholu si neumí odpočinout. „Je to jen na uvolnění po práci,“ mávl vždycky rukou, když jsem se ho opatrně zeptala. Nechtěla jsem být za stíhačku, a tak jsem to nechala být. Říkala jsem si, že to asi přeháním. Kdo si dneska nedá po práci skleničku, že?
Přesto ve mně hlodal červíček pochybností. Měla jsem pocit, že to není úplně v pořádku, a občas jsem se přistihla, že přemýšlím, jestli s ním chci budovat budoucnost, pokud bude alkohol hrát v jeho životě takovou roli.
Osudná noc přišla asi po měsíci naší známosti. Byli jsme u Petra doma, udělali jsme si hezký večer. Petr si dal pár panáků nějaké pálenky a zapil to pivem. Před spaním si ještě vzal pilulku melatoninu, prý aby se mu lépe spalo. V tu chvíli mi to nepřišlo nijak zvláštní. Lehli jsme si a já brzy usnula.
Zhruba po hodině mě probudil nějaký šramot. Otevřela jsem oči a viděla Petra, jak stojí u postele. „Petře, jsi v pořádku? Co se děje?“ zeptala jsem se rozespale. Neodpověděl. Jen se jako náměsíčný vydal do rohu pokoje. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. On si tam prostě stoupl, rozepnul si kalhoty od pyžama a začal močit přímo na zeď a koberec!
Byla jsem v naprostém šoku. Co to, proboha, dělá? „Petře! Vzbuď se! Přestaň! Co blázníš?“ křičela jsem na něj a snažila se ho probrat. Ale on jako by mě vůbec nevnímal. S naprosto prázdným výrazem dokončil, co začal, a pak se jakoby nic vrátil do postele a okamžitě zase usnul.
Seděla jsem na posteli a nemohla dýchat. Bylo mi naprosto zle. Ten zvuk, ten zápach… Bylo to tak nechutné a ponižující. Nedokázala jsem si představit, že bych si vedle něj znovu lehla. Opatrně jsem se zvedla a šla si sednout na gauč do obýváku. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Co mám dělat? Je možné, že to udělal kvůli té kombinaci alkoholu a prášku na spaní? Nebo je to známka něčeho horšího?
Asi po hodině jsem se odhodlala a šla ho vzbudit. Třásla jsem s ním, dokud neotevřel oči. „Co… co se děje?“ zamumlal. Když jsem mu s odporem v hlase řekla, co právě provedl, nejdřív mi nevěřil. Pak se ale podíval do rohu pokoje a zděsil se. „Promiň! Ježíši, to je hrozné! Vůbec si nic nepamatuju! To muselo být z toho pití a melatoninu,“ omlouval se a hned běžel pro hadr a kyblík, aby ten nepořádek uklidil.
I když se omlouval a uklízel, něco ve mně se zlomilo. Ten obraz, jak stojí v rohu a močí, jsem nedokázala dostat z hlavy. Bylo mi z něj na zvracení. I když se snažil být další dny milý a omlouval se, já už jsem věděla, že je konec. Možná to byla opravdu jen nešťastná náhoda způsobená náměsíčností a kombinací látek. Ale pro mě to byla poslední kapka. Uvědomila jsem si, že jeho problém s alkoholem je asi vážnější, než jsem si myslela, a já tenhle nechutný zážitek prostě nedokážu překousnout.
S těžkým srdcem, ale s jistotou, že dělám správně, jsem se s ním rozešla. Někdo by možná řekl, že přeháním, ale já vím, že bych se přes to nikdy nepřenesla. Někdy prostě jedna jediná noc dokáže ukázat pravdu, před kterou jsme dlouho zavírali oči.
