Článek
S Tomášem jsme spolu už osm let, z toho pět jako manželé. Vždycky jsem si myslela, že máme hezký vztah. Jistě, občas přišly mráčky, jako v každém manželství, ale v zásadě jsme byli šťastní. Spojovala nás láska, společné plány a hlavně naše dvouletá dcerka Anička, sluníčko našich životů. Oba pracujeme z domova, což mělo své výhody, ale občas i nevýhody, hlavně když jsme potřebovali klid na práci. Naštěstí jsme měli skvělou chůvu, paní Dášu, která nám pomáhala. Tedy, až na tento týden, kdy si brala zaslouženou dovolenou. A jako naschvál se všechno seběhlo právě teď.
Už delší dobu jsme se snažili o druhé miminko. Nebylo to jednoduché. Měla jsem za sebou už dvě bolestné ztráty, dva potraty, které mě pokaždé srazily na kolena. Tomáš byl tehdy… no, snažil se být oporou, ale muži to asi vnímají jinak. Pohladil mě, řekl, že to bude dobré, ale nikdy jsem neměla pocit, že by chápal tu hloubku mého zoufalství. Možná jsem to omlouvala, nechtěla jsem si přiznat, že v těch nejtěžších chvílích je možná trochu sobecký. Teď už vím, že jsem měla poslouchat svůj instinkt.
Když jsem před pár týdny zjistila, že jsem znovu těhotná, byla jsem šťastná, ale zároveň plná obav. Modlila jsem se, aby to tentokrát vyšlo. Jenže před pár dny, zrovna když jsem měla odjet na dvoudenní služební cestu, jsem začala cítit, že se něco děje. Ten známý, nepříjemný pocit. Svěřila jsem se Tomášovi, řekla mu o svých obavách. Jen pokýval hlavou, že to bude určitě dobré, ať se nestresuju.
Celou služební cestu jsem byla jako na trní. Nemohla jsem se soustředit, pořád jsem myslela na to, co se děje v mém těle. Hned jak jsem se včera vrátila domů, utíkala jsem do koupelny s těhotenským testem. Roztřesenýma rukama jsem ho rozbalila a čekala. Když se objevila jen jedna čárka, zhroutil se mi svět. Bylo to jasné. Další konec, další zklamání. V slzách jsem to běžela říct Tomášovi. „Je konec, Tomáši, zase…“ vzlykala jsem. Obejmul mě, ale bylo to takové… mechanické objetí. „To je mi líto,“ řekl a to bylo všechno. Žádné další otázky, žádná snaha mě utěšit.
Noc byla hrozná, skoro jsem nespala. Ráno jsem se probudila do šedivého dne a s prvními bolestmi a krvácením přišla i krutá realita. Právě když jsem ležela v posteli, schoulená do klubíčka a přemáhala pláč, nakoukl Tomáš do ložnice. „Dneska jedu do kanceláře,“ oznámil mi jakoby nic. Byla jsem tak otupělá bolestí a smutkem, že jsem jen zamumlala „dobře“ a zavřela oči. Až když jsem uslyšela bouchnout vchodové dveře, došlo mi to v plné síle. On mě tu nechal. Samotnou. Věděl, co se děje, věděl, že nemáme hlídání, věděl, jak mi je. A přesto odjel. Do kanceláře, kam normálně skoro vůbec nechodí!
Ten den byl jako noční můra. Snažila jsem se zvládat Aničku, která samozřejmě nechápala, proč je maminka smutná a unavená. Chtěla si hrát, běhat, vyžadovala pozornost. Mezitím mi zvonil telefon kvůli práci, musela jsem odpovídat na e-maily a tvářit se, že je všechno v pořádku. A do toho všeho ty křeče, krvácení a pocit naprosté prázdnoty a zrady. Jak mohl? Jak mohl být tak neuvěřitelně bezcitný? Brečela jsem na záchodě, aby mě Anička neviděla, a cítila se tak opuštěná jako nikdy v životě.
Vrchol všeho přišel odpoledne. Tomáš zavolal. Na chvíli mi svitla naděje. Třeba si to uvědomil, třeba se omlouvá, třeba už jede domů. Ale jeho hlas zněl vesele a bezstarostně. „Ahoj, lásko, tak co doma? Hele, jen ti chci říct, že cestou domů se ještě stavím ve fitku, dám si rychlý trénink, jo?“ V tu chvíli jsem ztratila řeč. Fitko? On si jde zacvičit? Zatímco já tady procházím fyzickým i duševním peklem, on si jde zvedat činky? Zavěsila jsem. Nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo. Jen jsem seděla, zírala do zdi a cítila, jak se ve mně něco definitivně zlomilo. Tohle už není jen necitlivost. Tohle je zrada. A já upřímně nevím, jestli mu tohle dokážu někdy odpustit a jestli s takovým člověkem chci dál žít.
