Článek
Ještě před rokem byl můj život úplně jiný. Byla jsem studentka, trávila čas s přítelem a plánovala budoucnost plnou knih, zkoušek a studentských večírků. Dnes je všechno jinak. Jsem manželka a maminka té nejkrásnější devítitýdenní holčičky na světě. Místo skript držím v ruce chrastítka a místo univerzitní knihovny znám dokonale všechny trasy pro kočárek v našem novém bydlišti. Je to obrovská změna, ale neměnila bych. Ten malý uzlíček, který spokojeně oddychuje v mé náruči, za to všechno stojí.
S manželem Tomášem (26) jsme se přestěhovali do nové satelitní zástavby na okraji Brna jen pár týdnů před porodem. On tu dostal skvělou pracovní nabídku a já byla nadšená z představy, že naše dcera bude vyrůstat v domku se zahrádkou. Být ale nová v neznámém prostředí, daleko od rodiny a přátel, je těžké. Zvlášť když jste celé dny doma s novorozencem. Cítila jsem se izolovaná. Mým jediným záchranným lanem se stala online skupina pro maminky z naší čtvrti.
Bylo to skvělé. Radily jsme si, co na bolavé bříško, kde je nejlepší hřiště, nebo jsme si jen postěžovaly na probdělé noci. Po pár týdnech jsme se začaly scházet i osobně na procházkách s kočárky. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím. Mezi maminkami byla i Simona (30), sousedka z protější ulice. Působila energicky a přátelsky, a i když její dva kluci, Vojtíšek (3) a Anička (5), byli jako neřízené střely, brala jsem to jako normální součást života s dětmi.
Minulý týden u mě zazvonila. Vypadala naprosto zoufale. „Kláro, prosím tě, jsi moje jediná záchrana! Babička, co měla hlídat, si zlomila nohu a já musím okamžitě do práce, šéf by mě zabil. Mohla bys mi pohlídat děti? Prosím, jen na pár hodin!“
Zaváhala jsem. Moje malá zrovna usnula a já se těšila na chvilku klidu. Ale pohled na Simoninu ztrápenou tvář mě obměkčil. Je přece normální si jako sousedky a kamarádky pomáhat. „Jasně, přiveď je,“ řekla jsem a v duchu si dodala, že to je přece jen jednou.
Ta jedna zkušenost mi ale stačila. Těch šest hodin bylo naprosté peklo. Vojtíšek s Aničkou byli jako tajfun. Běhali po domě, křičeli, skákali po gauči, který můj muž potřebuje k práci, a neustále se dohadovali o hračky. Moje holčička se z toho hluku samozřejmě probudila a byla rozmrzelá a plačtivá. Celé odpoledne jsem kmitala mezi dvěma divočáky a snažila se utišit vlastní uplakané miminko. Když si je Simona konečně vyzvedla, byla jsem na pokraji sil a děkovala všem svatým, že je klid.
Proto když se u mě Simona objevila dnes znovu, celá jsem ztuhla. Tentokrát se ale netvářila zoufale. Naopak, přišla s naprostou samozřejmostí. „Ahoj, tak jsem ti je zase přivedla,“ řekla s úsměvem a popostrčila děti ke dveřím.
Zarazila jsem ji. „Simono, promiň, ale dneska to nepůjde. Dneska nehlídám.“
Zarazila se. „Jak to? Vždyť jsi doma. Potřebovala bych je pohlídat každé odpoledne, jen na pár hodin.“
Dívala jsem se na ni a nemohla uvěřit té drzosti. Nezeptala se, nepožádala. Prostě mi oznámila, že odteď budu její bezplatná chůva. „Ne, Simono, to se pleteš,“ odpověděla jsem klidně, i když ve mně vřel vztek. „Nejsem chůva na plný úvazek. Mám devítitýdenní miminko a chci se věnovat jen jemu. Navíc Tomáš pracuje z domova a potřebuje k práci klid, což tvoje děti, promiň, rozhodně nedělají.“
Její úsměv zmizel a nahradil ho uražený výraz. „No tak to snad není tak moc, co po tobě chci! Jen pár hodin odpoledne. Vždyť se doma stejně nudíš.“
Ta poznámka mě ranila. „Možná se ti to nezdá moc, ale pro mě je to obrovská zátěž. Jsem nová máma, snažím se sžít se svou novou rolí a nemám absolutně žádnou touhu ani povinnost brát si na sebe další zodpovědnost. Nezlob se, ale musíš si najít někoho jiného.“
„Tak to jsi pěkně sobecká!“ vyštěkla na mě.
V tu chvíli mi došla trpělivost. „Ne, já nejsem sobecká. Ty jsi neskutečně drzá, když si myslíš, že máš právo na můj čas jen proto, že jsem na mateřské. To, že jsem doma, neznamená, že jsem veřejná služba.“ S těmito slovy jsem jí zavřela dveře před nosem. Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.
Netrvalo ani deset minut a telefon mi začal bzučet. Simona se rozhodla přenést boj do naší společné chatovací skupiny. „Tak jen abyste věděly, jakou máme mezi sebou sobeckou sousedku,“ napsala. „Člověk ji v nouzi poprosí o pomoc a ona se na něj vykašle. Některé maminky si asi myslí, že jsou něco víc!“
Srdce mi bušilo až v krku. Cítila jsem se ponížená a zrazená. To bylo to místo, kde jsem hledala podporu, a teď mě tam někdo veřejně pranýřoval. Než jsem stihla cokoliv napsat, objevila se zpráva od jiné maminky, Evy.
„Simono, a proč si myslíš, že je Klářina povinnost ti hlídat děti? To, že je na mateřské, neznamená, že je k dispozici komukoliv, kdo si pískne. Má své vlastní miminko.“
A pak se přidala další, Lenka. „Přesně tak. Simono, pamatuješ, jak jsi to samé zkoušela před půl rokem na mě? Už tehdy jsme ti ve skupině říkaly, že my, maminky na mateřské, nejsme tvoje hlídací služba a že si máš pro děti zajistit placené hlídání.“
Simonin pokus o obranu byl chabý. Snažila se něco koktat o sousedské výpomoci, ale bylo pozdě. Poslední slovo si vzala Martina, zakladatelka a správkyně skupiny. „Simono, tohle chování je ve skupině nepřípustné. Už jednou jsi byla varována. Možná by bylo nejlepší, kdyby sis našla jinou skupinu pro socializaci. Tohle je naposledy, co tu budeš takto někoho napadat.“
Poté mi Martina napsala soukromou zprávu, kde se mi omluvila a ujistila mě, že pokud mě Simona bude jakkoliv dál obtěžovat, bude ze skupiny okamžitě vyloučena.
Když jsem dočetla všechny ty zprávy od ostatních maminek, které mi vyjadřovaly podporu, zalily se mi oči slzami. Ale tentokrát to byly slzy úlevy. Nebyla jsem v tom sama. Nebyla jsem sobecká. Jen jsem si stanovila hranice, což je jedna z nejtěžších, ale nejdůležitějších věcí, které se jako máma musím naučit. A díky této ošklivé zkušenosti jsem zjistila, že jsem si v novém městě našla nejen sousedky, ale skutečné spojenkyně.
