Článek
Jsem pětadvacetiletý heterosexuální muž. A slibuji, že tohle je pro můj příběh podstatné. Bydlím v malém lázeňském městě, které je známé tím, že je plné starších, konzervativních lidí. Já do této scenérie příliš nezapadám. Nosím náušnice, a ne zrovna málo. K tomu řetízky, náramky, prsteny. Brzy si plánuji nechat propíchnout i nos a pořídit si první tetování. Můj styl by se dal popsat jako „punk-rocker na permanentní dovolené na Havaji“. A já to miluji. Částečně proto, že mě to baví, a částečně proto, že mě neskutečně baví provokovat lidi, kteří se na kohokoli, kdo je „jiný“, dívají skrz prsty.
Pracuji v místní knihovně, takže se s jejich odsuzujícími pohledy a občasnými jízlivými poznámkami setkávám denně. V práci musím držet jazyk za zuby a být profesionál. Ale před pár měsíci se mi naskytla příležitost, na kterou jsem čekal. A já ji využil.
Bylo ráno a já jsem si před prací zašel do večerky pro snídani – koblihu a čokoládové mléko. Stál jsem trpělivě ve frontě, v myšlenkách už na cestě do práce, když se za mnou ozval nevrlý, starý hlas:
„Sundej si ty náušnice, chlapče, vypadáš jak buzerant.“
Otočil jsem se. Stál tam pán, který vypadal, že měl zemřít stářím ještě dřív, než jsem se narodil. Tvářil se znechuceně, jako by moje existence v jeho blízkosti byla osobní urážkou. Cítil jsem, jak se ve mně vaří krev. V hlavě mi naskočila stovka peprných odpovědí. Mohl jsem mu vynadat. Mohl jsem se s ním začít hádat. Ale věděl jsem, že přesně to je ta reakce, kterou chtěl. Chtěl konflikt. Chtěl si potvrdit, že mladí jsou drzí a nevychovaní. A já jsem se rozhodl, že mu tu radost neudělám. Místo toho jsem se rozhodl pro trochu divadla.
Nasdil jsem ten nejzářivější a nejsladší úsměv, jakého jsem byl schopen. Podíval jsem se mu přímo do očí a s přehnaným nadšením v hlase jsem řekl:
„Děkuju! Moji kluci to milujou. Říkají, že jsem s nima strašně roztomilej.“
Ticho. Naprosté, ohlušující ticho. Viděl jsem, jak mu poklesla čelist. Z jeho tváře zmizel veškerý výraz, zůstal jen prázdný, zmatený pohled. Očividně se snažil zpracovat, co jsem právě řekl, ale jeho mozek, nastavený na jednoduchý vzorec „urážka-hádka“, to nedokázal. Neřekl ani slovo. Jen tam stál a zíral.
S širokým úsměvem jsem se otočil zpět k pokladně. Když na mě přišla řada, mladá prodavačka, která celou scénu sledovala, se na mě spiklenecky usmála. Když mi vracela drobné, naklonila se ke mně a potichu řekla: „A fakt jste roztomilej.“
Škoda, že jsem se v tu chvíli neotočil, abych viděl výraz toho starého pána. Ale ten pocit tichého vítězství a nečekané solidarity mi naprosto stačil. Byla to malá, bezvýznamná příhoda v jedné obyčejné večerce. Ale pro mě to byla připomínka, že nejlepší způsob, jak bojovat s nenávistí, není další nenávist. Někdy je to úsměv a odpověď, která útočníkovi jednoduše vyrazí zbraň z ruky.
