Článek
Ještě teď, když zavřu oči, vidím ten den jako v nejkrásnějším snu. Naše svatba s Pavlem byla naprosto dokonalá. Slunce zářilo, hosté se smáli a já se cítila jako princezna. K té pohádkové atmosféře přispěl i můj bratranec Karel, profesionální fotograf. Když jsme plánovali náš velký den, přišel s nabídkou, která nám vyrazila dech. „Evičko, Pavle,“ řekl tehdy s úsměvem, „moc rád bych vám nafotil svatbu jako můj svatební dar.“
Byli jsme dojatí a zároveň trochu na rozpacích. „Karle, to je od tebe neuvěřitelně milé,“ koktala jsem, „ale nechceme, abys měl o svatebním víkendu práci a nemohl si to s námi pořádně užít.“ Pavel přikyvoval. Karel je vyhlášený fotograf, věděli jsme, že jeho práce má vysokou cenu, a nechtěli jsme ho zneužívat.
On se ale jen zasmál. „Ale kdepak, dělám to rád! Berte to prostě jako dárek ode mě pro vás dva.“ Ujišťoval nás, že mu to udělá radost. Po takovém ujištění jsme s obrovskou vděčností přijali. Ušetřené peníze za fotografa nám tehdy opravdu pomohly s napjatým rozpočtem. Během svatby byl Karel skvělý, nenápadně se pohyboval mezi hosty, zachytil každý důležitý okamžik. My jsme mu na oplátku všude dávali dobré recenze,označovali jeho firmu na sociálních sítích a všem ho chválili.
Po svatbě jsme mu samozřejmě poslali děkovný vzkaz za účast i za nádherné fotky, které nám předběžně ukázal. Mysleli jsme si, že tím je celá věc uzavřená. Jak hluboce jsme se mýlili!
Asi dva měsíce po svatbě, zrovna když jsme se s Pavlem probírali první várkou oficiálně upravených fotek a plánovali, které necháme vytisknout pro rodiče, zazvonil telefon. Volal Karel. Jeho tón byl ale jiný, než na jaký jsme byli zvyklí. Pryč byla vřelost, místo ní zněla jakási nervózní profesionalita.
„Ahoj Evi,“ začal, „díky za poděkování, fotky se myslím povedly. Jen jsem se chtěl domluvit ohledně té faktury.“ Zarazila jsem se. „Faktury? Karle, nerozumím.“ V hlavě mi začal výstražně blikat červený majáček.
„No, za to focení,“ pokračoval, jako by se nechumelilo. „Mrzí mě, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale tím darem jsem myslel svůj čas, že jsem si na vás udělal místo ve svém nabitém diáři. Samotnou práci je samozřejmě potřeba uhradit.“ Pak vyslovil částku – šedesát pět tisíc korun!
Málem jsem upustila telefon. „Šedesát pět tisíc? Karle, ale vždyť jsi říkal, že je to dar! My… my jsme s takovou částkou vůbec nepočítali. Nemáme ji.“ Hlas se mi třásl. Pavel, který zaslechl útržky hovoru, ke mně přišel a nechápavě kroutil hlavou.
Karel si povzdechl. „No, to je mi líto, ale takhle to prostě je. Standardně si účtuji víc, tohle je ještě kamarádská cena. A nezlobte se, ale přišlo mi, že jste mou práci brali trochu jako samozřejmost. Byl jsem tam jen já s jedním foťákem, žádná velká výbava, žádní asistenti. Za ty peníze jste mohli mít od jiných fotografů mnohem víc.“
Ta poslední věta mě ranila nejvíc. Jako by naznačoval, že jsme nevděční, a ještě jsme si měli pískat, že nám vlastně udělal slevu z ceny, kterou jsme nikdy neodsouhlasili! Vždyť my jsme měli vybraného jiného fotografa, který za podobnou cenu nabízel mnohem širší služby, včetně druhého fotografa a lepší techniky! Jen kvůli Karlově nabídce „daru“ jsme původní domluvu zrušili.
„Karle, tohle není fér,“ snažila jsem se udržet klid. „Řekl jsi jasně, že je to dar. Kdybychom věděli, že budeme muset platit takovou sumu, zařídili bychom se jinak. Teď ty peníze prostě nemáme.“
Na druhé straně bylo ticho, pak se ozval chladně: „Tak to jste pěkně chamtiví a nevážíte si mé práce. Myslel jsem, že jste rodina.“ A zavěsil.
Zůstala jsem stát jako opařená, slzy se mi draly do očí. Pavel mě objal. „To snad není pravda,“ šeptal. „Tohle nám přece nemůže udělat.“
Celá situace se samozřejmě donesla k mým rodičům. A ti, místo aby se postavili za nás, začali s tím, že bychom měli Karlovi zaplatit. Prý alespoň ve splátkách, abychom udrželi klid v rodině. „Děláš z toho zbytečně velkou věc, Evi,“ řekla mi maminka. „Je to rodina, nějak se domluvíte. Pár tisíc měsíčně vás nezabije.“
Ale já se cítím podvedená! Věřila jsem jeho slovům, jeho nabídce. Teď jsme za nevděčné hamižníky, a ještě máme platit za „dar“, který žádným darem nebyl. Pavel stojí při mně, ale tlak ze strany rodiny je nepříjemný. Mám ustoupit a zaplatit, jen abych měla klid a nevyvolávala další hádky? Nebo mám stát na svém, i za cenu toho, že se s částí rodiny rozkmotřím? Byla to opravdu jen naše chyba, že jsme ho špatně pochopili, nebo nese zodpovědnost i on za to, jak nejasně se vyjádřil? Připadám si hrozně, ale platit za něco, co mi bylo prezentováno jako dar, se mi prostě příčí.
Eva, 29 let
