Článek
Je sobota večer, polovina ledna. Venku zuří to, co meteorologové nazvali „nejdivočejším měsícem zimy“. Teploměr ukazuje minus dvanáct, vítr hvízdá kolem oken a sníh zasypává silnice rychleji, než je silničáři stíhají protahovat. Ale to je mi v tu chvíli jedno. Můj svět se scvrknul na rozpálené tělíčko mého čtyřletého syna Jakuba.
Teploměr ukazuje 39,8 °C. Nurofen nezabírá, zábaly vyvolávají jen hysterický pláč a třesavku. Kdo je rodič, zná ten specifický druh strachu. Není to obava, že se něco stane. Je to jistota, že se něco děje, a vy nemáte kontrolu.
Náš dětský lékař? To je kapitola sama pro sebe. Je mu 74 let, přesluhuje jen proto, že za něj není náhrada. V pátek už neordinoval, telefon byl hluchý. V celém našem okrese chybí pediatři, rodiče zoufale shánějí kohokoliv, kdo by jim dítě vzal, často končí u praktiků pro dospělé, kteří ale malým dětem nerozumí. Jsme v pasti.
„Musíme jet,“ rozhodl manžel o půlnoci, když Jakub začal blouznit.
Nejbližší dětská pohotovost je od nás 40 kilometrů. V tomhle počasí je to hodina cesty peklem. Hodina, kdy se modlíte, abyste neskončili v příkopu, a zároveň sledujete dítě ve zpětném zrcátku.
Když jsme konečně dorazili do nemocnice (jméno si nechám pro sebe, ale místní vědí), čekal nás šok. Čekárna praskala ve švech. Vzduch byl těžký, vydýchaný, plný virů a beznaděje. Seděli tu rodiče s miminky, kašlající školáci, unavení tátové podpírající spící děti.
Na dveřích ordinace visel papír, který vypadal, že tam visí už od devadesátých let: „NEKLEPAT! Sestra vychází sama. Pořadí určuje lékař.“
Tak jsme seděli. Hodinu. Dvě. Tři. Jakub mi hořel v náručí, kňoural, chtěl pít, pak zvracel. Sestra vyšla za tu dobu dvakrát. Pokaždé jen vyštěkla příjmení a zmizela. Žádný oční kontakt. Žádný zájem. Byla jako robot naprogramovaný na ignorování lidského utrpení. Před námi byla maminka s holčičkou, která si stěžovala na bolest bříška. Když se maminka nesměle zeptala, jak dlouho to ještě potrvá, sestra ji sjela pohledem dozorce: „Vidíte, že máme plno? Až na vás přijde řada, tak na vás přijde řada.“
Když nás konečně zavolali dovnitř, bylo půl čtvrté ráno. Byla jsem vyčerpaná, vyděšená a zmrzlá. Vstoupili jsme do ordinace s nadějí na záchranu.
Lékař seděl za stolem a psal něco do počítače. Ani nezvedl hlavu.
„Co vás trápí?“ zeptal se monitoru.
„Vysoké horečky, skoro čtyřicet, nedaří se je srazit, zvrací, blouzní,“ chrlila jsem ze sebe.
Lékař se konečně otočil. Podíval se na Jakuba, pak na mě. „A kvůli tomu jedete v noci v téhle vánici? Máte doma léky?“
„Máme, ale nezabírají!“ cítila jsem, jak se mi do hlasu dere zoufalství. „Bojím se o něj.“
Lékař si povzdechl, jako bych po něm chtěla vyřešit rovnici relativity. Vstal, přiložil fonendoskop na Jakubova záda. Celé vyšetření trvalo asi patnáct vteřin.
„Dýchání čisté, břicho měkké. Je to viróza. Teď toho řádí mraky. Co čekáte, že s tím udělám? Mám kouzelnou hůlku?“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Čekala jsem pomoc. Čekala jsem, že mi řeknete, co mám dělat, když léky nezabírají. Že ho třeba vyšetříte pořádně.“
A v tu chvíli se do toho vložila sestra. Ta samá, co na chodbě ignorovala desítky očí. Postavila se vedle doktora, ruce v bok, a pronesla větu, která definuje celou bídu našeho zdravotnictví roku 2026:
„Paní, uklidněte se. Tady nejste v hotelu, kde si poručíte servis na pokoj, kdy se vám zachce. Jsme nemocnice, ne charita pro úzkostlivé matky, co neumí zvládnout horečku. Zaplaťte regulační poplatek a jeďte domů.“
Zaplatila jsem. Těch devadesát korun jsem položila na pult a třásly se mi ruce. Ne zimou. Vztekem a ponížením. Cítila jsem se jako malá holka, kterou právě pokárali za to, že obtěžuje dospělé.
V autě jsem se rozplakala. Manžel řídil mlčky, věděl, že jakékoliv slovo by teď bylo zbytečné. Jakub na zadní sedačce konečně usnul vyčerpáním.
Druhý den ráno horečka klesla. Zvládli jsme to. Ale něco ve mně se zlomilo.
V pondělí musím nastoupit do práce. Firma nám zrušila home office, musím být v kanceláři v 8:00, bez výjimek, jinak přijdeme o bonusy. Nevím, jak to udělám s nemocným synem. Ale vím jedno – na tu pohotovost už nikdy nepojedu, dokud nebude jít o život vteřinu po vteřině.
Protože ten pocit, že jste pro systém jen obtížný hmyz, který si dovolil onemocnět v nevhodnou dobu, ten bolí víc než ta nejhorší angína.
A co vy? Také máte pocit, že se z našeho zdravotnictví vytratila lidskost a zbyla jen arogance a tabulky? Nebo jsem opravdu jen „hysterická matka“, která si zasloužila být vyhozená?
