Článek
Páteční odpoledne bylo klidné, dokud mi na telefonu neblikla zpráva od mého nejlepšího kamaráda Marka (29). Byla krátká a mrazivá: „Prosím tě, zablokuj si Evino číslo.“ Zůstal jsem na ta slova zírat a srdce mi kleslo až do žaludku. Okamžitě jsem mu odepsal, jestli je všechno v pořádku. „Nemůžu teď mluvit. Prostě to udělej,“ přišla odpověď. S těžkým srdcem jsem v kontaktech našel jméno jeho snoubenky Evy (28) a stiskl tlačítko „blokovat“. Věděl jsem, že se stalo něco strašného. A tušil jsem, že jsem to způsobil já.
Všechno to začalo o pár týdnů dříve. Marek, můj kamarád od dětství, se měl za měsíc ženit. Po těžkém rozchodu s matkou svého syna Adámka (7) konečně našel štěstí. Eva byla okouzlující, chytrá, krásná a zdálo se, že Adámka naprosto zbožňuje. Nosila mu dárky, pomáhala mu s úkoly, na veřejnosti ho hladila po vlasech a mluvila o něm jako o „našem malém pokladu“. Marek byl na vrcholu blaha. Já jsem ale v koutku duše cítil, že je to všechno jen dokonalé divadlo. Něco v jejím úsměvu bylo příliš nacvičené, v její trpělivosti příliš strojené.
Byl jsem pozvaný na její rozlučku se svobodou, která se konala ve wellness hotelu v Krkonoších. O víkendu plném jídla, pití a zábavy jsem se snažil své pochybnosti zaplašit. V sobotu večer jsem si chtěl na chvíli odpočinout od bujaré zábavy a vyšel jsem na terasu nadýchat se čerstvého horského vzduchu. Dole pod terasou byla vířivka a v ní seděla silně podnapilá Eva se dvěma nejlepšími kamarádkami.
„Konečně si můžu oddechnout,“ slyšel jsem ji říkat. „Poslední dobou je to fakt na palici.“ Jedna z kamarádek se zasmála: „A co ta malá příšera, už tě přestala zlobit?“ V tu chvíli jsem ztuhnul. Bylo mi jasné, že nemluví o nikom jiném než o malém Adámkovi. S třesoucíma se rukama jsem vytáhl telefon, zapnul nahrávání a zůstal tiše stát ve stínu.
„Ale, prozatím je zvladatelný,“ odpověděla Eva a smála se. Její kamarádky začaly Adámka nevybíravě pomlouvat a ona se smíchem přikyvovala a se vším souhlasila. Korunu tomu nasadila, když s povzdechem pronesla: „Škoda, že ještě není dost starý na to, abychom ho mohli poslat do nějakého výchovného ústavu. To by byl klid.“ V ten moment se mi udělalo zle. Přestal jsem nahrávat, až když změnily téma. Myslím, že si mě vůbec nevšimly.
Celou cestu domů jsem v autě mlčel a v hlavě mi zněla ta strašná slova. Ta nahrávka v telefonu pálila jako žhavý uhlík. Co mám dělat? Mám zničit Markovi iluze a možná i celý život? Nebo ho mám nechat, aby si vzal ženu, která v hloubi duše nenávidí jeho syna? Volba byla jasná, i když nesmírně bolestivá. Musel jsem chránit Adámka.
Druhý den jsem se s Markem sešel. Beze slova jsem mu podal telefon a pustil mu tu pětiminutovou nahrávku hrůzy. Celou dobu se díval do prázdna, ani nemrkl. Tvář měl jako z kamene. Když nahrávka skončila, potichu požádal: „Pošli mi to.“ Poslal jsem mu soubor. „A teď to smaž, prosím,“ dodal. Přikývl jsem, i když jsem to zatím neudělal. Cítil jsem se jako nejhorší zrádce a zároveň jako jediný opravdový přítel.
A pak přišel ten pátek. Zpráva. Blokace čísla. Naprosté ticho. Později večer jsem si všiml, že mi na displeji v autě svítí desítky zmeškaných hovorů od Evy – můj telefon je sice díky blokaci ignoroval, ale auto mi je z nějakého důvodu ukazovalo. Později mi volal další kamarád a poslal mi snímek obrazovky. Evin nový status na Facebooku: „Někdy vám lidé ukážou svou pravou tvář. Nově single.“
Až v sobotu večer mi Marek konečně zavolal a řekl mi, co se stalo. Prý si Evu v klidu posadil a zeptal se jí, co si doopravdy myslí o Adámkovi. Odpověděla mu s úsměvem, že je to přece roztomilý a sladký chlapeček. Tehdy Marek vytáhl telefon a stiskl tlačítko „přehrát“.
Když nahrávka dozněla, Eva se prý ani nesnažila omluvit. Jediné, co ji zajímalo, bylo, kde to vzal. Marek jí odmítl říct zdroj. Okamžitě hádala, že jsem to byl já. Marek to nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. A tehdy Eva obrátila. Začala křičet, že jí lhal, že jí tajil, že ji někdo nahrával, a že mu už nemůže věřit. S těmito slovy sebrala prsten a oznámila mu, že svatba se ruší.
Ne, není to zrovna skvělý konec. Marek je na dně, svatba snů se změnila v noční můru a já jsem ten, kdo to všechno způsobil. Přesto, když si představím malého Adámka, jak by vyrůstal s macechou, která jím v soukromí opovrhuje, vím, že jsem nemohl jednat jinak. Někdy je pravda krutá a bolestivá, ale je lepší než život postavený na lži. I když to bolí jako čert.
