Článek
Jmenuji se Nikola, je mi sedmnáct a s tátou Tomášem jsme byli vždycky jako jedna duše. Maminka mi zemřela na rakovinu, když mi bylo šest, a jelikož jsem jedináček, byli jsme na sebe s tátou odkázáni. Vytvořili jsme si pevné pouto, plné lásky, porozumění a společných rituálů. Jenže pak, asi před třemi lety, vstoupila do našeho života Renata, tátova nová přítelkyně, a od té doby se všechno začalo kazit.
Renata od samého začátku nesnášela, jak blízko k sobě s tátou máme. Tvrdila, že je to „divné“ a že se kvůli tomu cítí „nepříjemně“. Jako by naše láska byla nějaká hrozba pro ni. Kvůli tomu jsme se pohádaly už nesčetněkrát, ale nedávno to vygradovalo do obrovského střetu.
Seděly jsme s Renatou samy v kuchyni, když se táta vrátil z práce. Usmál se a řekl, že pro mě něco má. Renatin obličej okamžitě zkameněl a nasadil ten její typický kyselý výraz. Táta mi podal malou papírovou tašku. Byly v ní lehounké světle fialové letní šaty na ramínka, takové ty jednoduché, končící těsně nad koleny. Přesně můj styl, ideální na letní procházky nebo na zmrzlinu s kamarádkami. Jenže Renata vybuchla. „To je nechutné, jak jí kupuješ takové vyzývavé minišatičky a na svou ženu úplně kašleš!“ syčela na tátu.
Táta se omluvně usmál. „Promiň, Renčo, ale stály jen stovku ve výprodeji a myslel jsem, že Nikče budou slušet, je to moje princezna. Navíc Nikča je drobná, určitě jí nebudou tak krátké. Může si je zkusit a uvidíme, ne?“ Jenže tím to jen zhoršil. „Ty jsi odporný!“ vykřikla Renata. „Ty se chceš dívat na svou dceru ve vyzývavých krátkých šatech?!“
To už jsem nevydržela. „Mám plný zuby těch tvých keců!“ vyjela jsem na ni. Ona na to, že prý za to nemůže, když se táta chová, jako by mě miloval víc než ji. „Vždyť taky jo!“ odpověděla jsem bez přemýšlení. Renata se otočila na tátu a zaječela, ať si mezi námi vybere. Táta se ji snažil uklidnit, řekl jí, ať se zklidní, že jsem přece jeho dcera, a co by jako čekala. A pak ze mě vypadlo: „Možná, kdybys ty sama někdy poznala opravdovou otcovskou lásku a měla tátu, který by tě miloval, nepřipadalo by ti divné, že ten můj mě miluje a stará se o mě!“
Renata se rozplakala, vyběhla z kuchyně a ještě na nás z chodby křikla, že jsme oba idioti. Od té doby je doma dusno. Táta je z toho nešťastný, snaží se to nějak urovnat, ale Renata se mnou nemluví.
A já? Já si pořád přehrávám tu hádku v hlavě. Vím, že moje poznámka o jejím otci byla drsná. Možná jsem se dotkla nějakého jejího bolavého místa, o kterém nevím. Ale na druhou stranu, ona mi už roky otravuje život svými neustálými poznámkami a žárlivostí na úplně normální věci!
Abych vám dala představu, co všechno jí vadí:
- když mi táta na festivalu nebo v aquaparku nese v batohu tampony, abych je nemusela hledat po kapsách.
- když táta zná nazpaměť, co si dávám v McDonald's.
- když mě vezme samotnou na večeři, abychom si prostě jen tak popovídali.
- že mám v přihrádce jeho auta pár gumiček do vlasů.
- když mi každý večer přijde popřát dobrou noc a na chvilku si sedne na postel.
- když mu vyprávím drby a zážitky ze školy.
- když spolu jdeme do kina na nějakou novou komedii.
A to je jen pár příkladů. Těch situací, kdy na mě vrhala jedovaté pohledy nebo měla jedovaté poznámky, bylo nespočet. Měla jsem právo se takhle ohradit a říct jí něco tak ošklivého? Nebo jsem překročila hranici a stala se tou zlou já? Co myslíte? Měla bych se jí omluvit, i když mám pocit, že ona se chová nemožně?
