Článek
Je středa ráno. Venku mrzne, chodníky kloužou a já se šourám do lékárny. Není to výlet, je to nutnost. Došly mi léky na srdce a tlak. Jsem zvyklá, že ke konci roku už v lékárně nic neplatím – ochranný limit 500 Kč pro seniory nad 70 let obvykle vyčerpám už v létě. Jenže je leden 2026. A já zapomněla na kruté pravidlo: od Nového roku se počítá od nuly.
Vejdu dovnitř, je tam fronta. Lidé spěchají do práce, nervózně poklepávají nohama. Když na mě přijde řada, podám recept a čekám tu obvyklou větu: „Je to bez doplatku.“ Místo toho slyším:
„Bude to 840 korun, paní.“
Zatmělo se mi před očima. Důchod mi přijde až v pátek. V peněžence mám poslední tisícovku na nákup jídla na celý týden. Začala jsem se třást. Vytáhla jsem peněženku a začala v přihrádce hledat kovové mince, abych to dala dohromady a zbylo mi alespoň na chleba.
Trvalo to. Ruce se mi třásly, pětikoruna mi upadla na zem. A v tu chvíli to přišlo. Mladá lékárnice, dokonale nalíčená, si hlasitě povzdechla.
„Ježišmarja, to na to nemáte? Tak si to neberte všechno, ne? Zdržujete celou frontu. Lidi chtějí do práce.“
Cítila jsem, jak se na mě upírají oči všech lidí v řadě. Někdo vzadu zamumlal: „Důchodci, no. Času dost, ale musí jít otravovat v osm ráno.“
Zaplatila jsem. Musela jsem. Bez těch léků bych skončila v nemocnici. Ale cestou domů jsem brečela. Ne kvůli těm penězům, i když to pro mě znamená týden o suchých rohlících. Ale kvůli té ztrátě důstojnosti.
Doma jsem si pak nasadila brýle a podívala se do papírů. Jak je to možné? Vždyť v televizi říkali, že senioři mají léky skoro zadarmo! Limit 500 korun!
Jenže realita je jiná. Do limitu se počítá jen doplatek na nejlevnější variantu léku. Doktor mi napsal ten, který mi sedí a po kterém mi není špatně. Ten je ale dražší. Pojišťovna započítá pár korun, zbytek jde z mé kapsy a do limitu se nepočítá.
Je to past. Systém se tváří, jak nám pomáhá, ale v lékárně pak stojíte jako žebrák, který zdržuje „produktivní lidi“.
Ten zážitek mě změnil. Dříve jsem si myslela, že si stáří zaslouží úctu. Že když jsme celý život pracovali a vychovali děti, mámě nárok na trochu trpělivosti. Dnes vidím, že pro spoustu mladých (a bohužel i pro systém) jsme jen „nákladová položka“, která překáží ve frontě.
Až dnes potkáte v obchodě nebo lékárně někoho, kdo pomalu počítá drobné, prosím, nevrčte na něj. Možná jen počítá, jestli mu zbyde na večeři. A modlí se, abyste si nevšimli, jak se mu třesou ruce.
