Článek
Žádná žena si nikdy nemyslí, že se to stane zrovna jí. Že právě ona bude ta podváděná, ta, které manžel lže do očí. A přece se Eva (29) ocitla přesně v té situaci. S ročním synkem Davídkem v náručí, v bytě na okraji města, se jí zhroutil svět v jediném okamžiku. Zrovna když malého budila po odpoledním spánku, ozvalo se zaklepání na dveře.
Za dveřmi stála žena, jakou Eva vídala jen v časopisech. Vysoká, elegantní, s dokonalým make-upem a zářivým úsměvem. Mnohem krásnější než ona sama, pomyslela si Eva s trpkostí, která ji okamžitě sevřela u srdce. „Dobrý den, hledám Marka,“ řekla neznámá a její úsměv byl stále na svém místě. „Dobrý den. Já jsem jeho manželka, Eva. Přejete si?“ odpověděla Eva klidně, i když cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
Úsměv z tváře neznámé zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. V očích se jí objevil šok, pak panika. Začala koktat, vyhrkla jen: „Promiňte… to nic… to je omyl,“ a s horečným spěchem se otočila a prakticky utekla pryč chodbou. Ještě za ní Eva zaslechla tiché „To nic…“
Všechno do sebe zapadlo s mrazivou jistotou. Člověk nemusí být génius, aby pochopil. Všechny ty Markovy pozdní návraty z „práce“, záhadné telefonáty, které si chodil vyřizovat na balkon, jeho podrážděnost v poslední době. Najednou to dávalo strašlivý smysl.
Překvapivě necítila vztek na tu ženu. Vypadalo to, že vůbec netušila, že Eva nebo Davídek existují. Musela být stejně v šoku jako ona. Snad najde klid a zahojí se, prolétlo Evě hlavou. Ale Marek…
Zavolala mu hned do práce. Její hlas byl chladný, když mu líčila, kdo právě stál u jejich dveří. Jeho reakce byla předvídatelná a zároveň absurdní. „To musí být nějaká stalkerka!“ vyhrkl. „Určitě mě někdo pronásleduje, chce mi zničit život!“ Jasně. Stalkerka, která ani neví, že je ženatý a má dítě. Eva jen mlčky položila telefon.
Nejhorší na tom všem je pocit bezmoci, který ji ochromil. Nemůže se s ním rozvést. Je na rodičovské dovolené, finančně úplně závislá na Markově platu. Všechny úspory padly na vybavení bytu a potřeby pro malého. Nemá tu nikoho blízkého. Její rodina bydlí na druhém konci republiky a navíc jí několikrát dali jasně najevo, že jí s hlídáním nepomohou. „Poradíš si sama, když sis ho pořídila,“ slyšela od matky. Ani Markova rodina není oporou. Tchyně s tchánem si už tak myslí, že není dobrá máma, protože Marek občas přebalí plínku, když jsou u nich na návštěvě. Podle nich je to jen ženská práce. Nemá se na koho obrátit.
Ani neplakala. Prostě se nějak vypnula. Cítila jen chlad a prázdnotu. Musí být silná máma pro svého syna. On je teď to jediné, na čem záleží.
O pár hodin později zazvonil telefon znovu. Byl to Marek. Eva čekala omluvu, vysvětlení, cokoli. Místo toho přišla další rána. Marek jí s třesoucím se hlasem oznámil, že má zlomené srdce z toho, jak ho mohla takhle obvinit! Že mu strašně ublížila tím, že mu nevěří, a že je teď na ní, aby to napravila!
Bylo to absurdní. On ji podvádí, přivede domů milenku, a ona to má napravovat! Eva se jen tiše zasmála do telefonu. Zasmála se tomu zoufalství a bezmoci. Teď sedí doma, dívá se na svého spícího syna a neví, co dál. Je v pasti, bez peněz, bez podpory, s mužem, který jí lže a ještě se z ní snaží udělat tu špatnou. Co bude dál? Netuší. Ví jen, že tahle rána se bude hojit hodně, hodně dlouho. Pokud vůbec někdy.
