Článek
Jmenuji se Petra, je mi dvacet sedm let, a až donedávna jsem si myslela, že žiju v harmonickém vztahu s Davidem (29). Dva roky jsme sdíleli byt, smích i plány do budoucna. Pak ale přišel večer, který jako blesk z čistého nebe odhalil jeho temnou stránku, zrůdnost, o které jsem neměla ani tušení.
Ten večer jsme se spolu sprchovali, atmosféra byla jako obvykle uvolněná, povídali jsme si a smáli se. Zničehonic se David zeptal, jestli bych si někdy nechtěla zpestřit náš intimní život přizváním někoho třetího. Pobaveně jsem se zasmála, brala jsem to jako jeden z jeho typických vtípků. „Jasně, třeba Jardu z fitka, ne?“ odpověděla jsem ironicky, s odkazem na svalovce, který mě absolutně ničím nepřitahoval. David se jen ušklíbl. „S chlapem určitě ne, kočičko. Ale s nějakou holkou… Někoho, koho třeba oba známe?“
Pořád jsem doufala, že jen tak plácá. „A kdo by to tak mohl být? Naše sousedka Věra?“ zkusila jsem to dál odlehčit. „Nebo třeba Sofie z mé práce?“ pokračoval on, už s podivným leskem v očích. „Nebo snad Radka, tvoje kolegyně?“ dodala jsem, ale smích mi začínal tuhnout na rtech. A pak přišla ta rána. „Nebo třeba Adélu? Vždyť jí zrovna bylo patnáct, takže už je vlastně… ehm, v mezích zákona, ne?“ pronesl a pokusil se o laškovný úsměv, ze kterého mi ale naskočila husí kůže.
Adéla! Patnáctiletá Adéla! Kamarádka mé mladší sestry Lucky, která k nám chodí na návštěvu od svých dvanácti let! Holka, která ještě nedávno sbírala barevné samolepky Pokémonů a pořád nosí rovnátka! To dítě, kterému David tak „otcovsky“ a „kamarádsky“ radil s volejbalem na dvorku za domem, když tu holky byly naposledy! Vždyť jí teprve před pár týdny bylo patnáct!
Ztuhla jsem. Svět se se mnou zatočil. Voda mi stékala po těle, ale já cítila jen ledový chlad a naprosté znechucení. „Cože?! Adélu?!“ vydechla jsem. „To dítě?! Vždyť je to ještě školačka, kamarádka mé sestry! Má rovnátka a vypadá na třináct! Jak tě něco takového, tak odporného, vůbec mohlo napadnout?! Ty zvrhlíku!“ Hlas se mi třásl hnusem a vztekem.
David se na mě ani nepodíval. Studoval vzor na kachličkách. „No tak, Peti, neblázni, vždyť je to jen takový nápad. Technicky vzato už může. A není to tak, že bych na ni myslel nějak… konkrétně,“ zamumlal, jako by mluvil o počasí.
„Technicky vzato?!“ vybuchla jsem. „To myslíš vážně? Ten chlap, se kterým jsem dva roky žila, plánovala budoucnost, mi teď s klidem navrhuje, abychom si ‚užili‘ s patnáctiletou holkou? S dítětem, které sotva odložilo panenky?! Najednou jsem v něm viděla jen slizkého predátora. Cítila jsem se špinavá, zrazená, ponížená. Okamžitě jsem vylezla ze sprchy, zabalila se do ručníku a zamířila do ložnice.
Mlčky jsem se oblékla. On tam ještě chvíli zůstal, asi doufal, že vychladnu. Když pak přišel do ložnice a začal se oblékat, měla jsem jasno. Tohle nebyla žádná „hloupost“ nebo „nevinný návrh“. To byla vstupenka do světa, ve kterém jsem s ním odmítala žít.
„Davide,“ řekla jsem ledově klidným hlasem, který překvapil i mě samotnou. „Mezi námi je konec. Sbal si všechny své věci a okamžitě odsud vypadni.“ Vytřeštil na mě oči, jako by spadl z Marsu. Začal koktat, že to přece nemyslím vážně, že jsem ho špatně pochopila, že to byl jen úlet, hloupý vtip. Že přece nezahodíme dva roky vztahu kvůli jedné větě.
„Ne kvůli větě, Davide,“ odpověděla jsem. „Ale kvůli tomu, co ta věta odhalila. Kvůli té zrůdnosti, kterou nosíš v hlavě.“
Teď, o pár dní později, sedím v prázdném bytě. David je pryč. Jeho kamarádi mi psali, že jsem hysterka, že jsem ho neměla hned vyhazovat, že „každý chlap má někdy divoký nápady“. Ale já vím, že tohle nebyl jen „divoký nápad“. Tohle bylo něco shnilého, něco, co mi ukázalo, vedle koho jsem spala. Přesto se občas vkrádá pochybnost – nejednala jsem příliš unáhleně? Neměla jsem mu dát šanci to vysvětlit, i když vlastně nevím, jak by se taková odpornost dala vysvětlit? Co si o tom myslíte? Jsem já ta, kdo to celé pokazil?
