Článek
Zuzana (25) prožívá jedno z nejkrásnějších období života – s partnerem Jakubem (31) čekají své první miminko. Těšení a přípravy na příchod nového člena rodiny jsou v plném proudu, od nákupu výbavičky až po nekonečné debaty o tom, jaký kočárek bude ten nejlepší. Jenže tuhle radostnou atmosféru začíná čím dál víc kazit její matka, Helena.
Paní Helena se na vnouče samozřejmě těší, možná až moc. Její nadšení se totiž brzy proměnilo v poměrně naléhavý požadavek týkající se jména miminka. Od chvíle, kdy se dozvěděla, že bude babičkou, začala Zuzaně neustále podsouvat, že pokud to bude holčička, měla by se bezpodmínečně jmenovat Helena.
Zuzana chápe, že je maminka nadšená a chce se nějakým způsobem zapojit, ale tenhle nápad jí prostě není příjemný. Jejich vztah nebyl v průběhu let zrovna procházka růžovým sadem. „Maminka měla vždycky velmi silné názory na to, jak bych měla žít, co bych měla dělat, a málokdy brala v potaz mé vlastní pocity nebo přání,“ svěřuje se Zuzana. „Často jsem měla pocit, že se mě snaží formovat podle svých představ, a i když ji mám ráda, tahle její tendence zasahovat mi do života a rozhodnutí ve mně zanechala určitou pachuť.“ Právě proto nechce, aby její dítě neslo jméno někoho, kdo pro ni nebyl vždy tím nejlepším vzorem nebo největší oporou. Nechce, aby se jí při každém oslovení vlastního dítěte vybavovaly spíše stíny minulosti než radost z přítomnosti.
Několikrát se to mamince pokusila jemně naznačit. „Mami, my s Jakubem už máme nějaké své nápady na jména, víš…“ začala opatrně. Reakce však byla vždy stejná, ne-li horší. Paní Helena začala okamžitě naléhat ještě víc, tvrdila, že jí to Zuzana „dluží“ za všechnu péči a výchovu, a že by to pro ni byl „mimořádný dárek“ a projev skutečné dceřiny lásky a úcty. „Copak bys mi nemohla udělat takovou radost? Vždyť je to jen jméno, ale pro mě by znamenalo strašně moc,“ opakovala stále dokola, někdy i se slzami v očích.
Zuzana se snažila být trpělivá. Vysvětlila jí, že si s Jakubem chtějí jméno pro své dítě vybrat sami, že je to pro ně jako pro budoucí rodiče velmi osobní a důležité rozhodnutí. Mají už dokonce několik favoritů, o kterých společně dlouze diskutovali a které pro ně mají speciální význam. Jakub stojí pevně při ní. „Řekl mi, že je to stoprocentně naše věc a nenechá maminku, aby nás takhle tlačila do kouta. Snaží se být diplomatický, ale vidím na něm, že ho to taky štve,“ říká Zuzana. Podpora partnera je pro ni klíčová, ale výčitky od matky ji stejně trápí.
Když Zuzana naposledy, ale tentokrát už důrazněji, zopakovala, že jméno Helena prostě nevyberou, maminka se urazila. Obvinila ji, že je sobecká, nevděčná a že ji „dostatečně nectí jako matku“. Prý si neváží rodinných tradic (ačkoliv žádná tradice pojmenovávání dětí po babičce Heleně v jejich rodině nikdy nebyla) a že ji Zuzana zraňuje. Od té doby je atmosféra napjatá, maminka je odměřená a každý telefonát končí povzdechem nebo nějakou štiplavou poznámkou.
„Cítím se provinile, to ano,“ přiznává Zuzana. „Nechci mamince ubližovat, zvlášť teď, když se má stát babičkou. Ale zároveň cítím, že tohle je moje dítě, můj život, moje první velké rodičovské rozhodnutí. A opravdu nechci, aby bylo poznamenané pocitem, že jsem musela ustoupit nátlaku v něčem tak zásadním. Nechci začínat mateřství s pocitem křivdy.“ Je Zuzana skutečně sobecká, když si v této věci stojí na svém, nebo má plné právo rozhodnout o jméně svého dítěte bez ohledu na matčina přání a citové vydírání?
