Článek
Jmenuji se Petra, je mi dvacet pět let a narodila jsem se jako neslyšící. Komunikuji primárně českým znakovým jazykem a také odezírám ze rtů, což mi pomáhá ve světě slyšících. Moje starší sestra Monika, které je třicet, se bude za pár měsíců vdávat. Když mě před časem požádala, abych jí šla za jednu z družiček, měla jsem obrovskou radost. Byla jsem nadšená a dojatá. Představovala jsem si, jak jí budu pomáhat s výběrem šatů, jak si užijeme rozlučku se svobodou, a hlavně, jak budu stát po jejím boku v ten velký den. Jenže moje radost neměla dlouhého trvání.
Minulý týden jsme měli rodinnou večeři u našich, byla tam Monika se svým snoubencem Davidem, kterému je třiatřicet. Během večera, když Monika pomáhala mamince v kuchyni, si mě David vzal stranou. S takovým tím hraně starostlivým výrazem spustil: „Petro, víš, máme tě moc rádi, opravdu. Ale musíme si promluvit o té svatbě. Tvoje… no, tvoje potřeby, to všechno trochu komplikují.“
Vůbec jsem nechápala, kam tím míří. „Jaké komplikace máš na mysli?“ zeptala jsem se a snažila se odezírat každé jeho slovo.
Pokračoval, hlasem tlumeným, jako by říkal nějaké státní tajemství: „No, ten tlumočník do znakového jazyka během obřadu… a to, že potřebuješ mít dobrý výhled na všechny mluvčí, abys mohla odezírat… Víš, trochu by to narušilo celkový estetický dojem. Chceme, aby všechno bylo dokonalé, chápeš? Ta estetika je pro nás důležitá.“
„Estetika?“ vydechla jsem. To slovo mi znělo v uších jako výsměch. Moje existence, moje potřeba komunikovat, je pro něj problém „estetiky“? Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Snažila jsem se zachovat klid. „A Monika? Ta si myslí totéž?“
David pokrčil rameny. „Mluvili jsme o tom. Chce, abys tam byla, samozřejmě. Ale…“
Nenechala jsem ho domluvit. Jakmile se Monika vrátila, okamžitě jsem se jí zeptala, jestli s Davidovým názorem souhlasí. Dívala se do země, hrála si s prstýnkem a pak tiše přiznala: „Petruško, nezlob se… ale možná by bylo pro všechny jednodušší, kdybys na svatbu přišla jen jako host. Víš, aby to bylo… plynulejší.“
„Jednodušší pro koho? Pro vás, abyste se nemuseli obtěžovat s tlumočníkem, který by vám kazil fotky?“ Hlas se mi třásl zklamáním a bolestí. Moje vlastní sestra! Ta, se kterou jsem vyrůstala, se kterou jsem sdílela všechna tajemství! Ta mě teď odsouvá na druhou kolej, protože jsem pro ni a jejího nastávajícího nepohodlná. Protože moje hluchota nezapadá do jejich „dokonalé estetiky“.
Cítila jsem, jak se ve mně něco zlomilo. Podívala jsem se na Moniku, pak na Davida, který se tvářil, jako by mi právě prokazoval obrovskou laskavost, a řekla jsem jim naprosto klidně, i když uvnitř jsem křičela: „V tom případě se mnou na té vaší dokonalé svatbě nepočítejte vůbec. Ani jako s hostem.“
Od té doby je dusno. Monika mi několikrát volala, psala zprávy. Je naštvaná. Tvrdí, že dělám drama, že z jejího velkého dne dělám problém kvůli sobě. Že ji stavím do nepříjemné situace a že bych se jim měla omluvit za své chování a za to, že jsem se takhle rozhodla. Omluvit se? Za co? Za to, že mě ponížili? Za to, že mi dali najevo, že jsem pro ně přítěž, kaz na jejich dokonalém obraze?
Jsem unavená z toho, jak se celý život musím přizpůsobovat, jak musím bojovat o to, aby mě lidé brali jako sobě rovnou. A teď tohle, od vlastní rodiny. Jsem tak zraněná a zklamaná, že to ani nedokážu popsat. Opravdu přeháním, když se odmítám zúčastnit svatby, kde nejsem skutečně vítaná taková, jaká jsem? Mám potlačit svou hrdost a jít tam s úsměvem na tváři, jako by se nic nestalo, jen abych sestře „nepokazila den“? Nebo je správné postavit se za sebe, i když to znamená jít proti vlastní rodině?
