Článek
Představte si vládce, který má absolutní moc. Všichni se ho bojí, všichni mu ustupují z cesty. Je silný, arogantní a neporazitelný. A pak si představte, že ten samý vládce leží v prachu, obklopený davem, který kdysi ovládal. Už to není král. Je to kus masa. Trhají ho na kusy. Koušou ho do tváře. A co je nejhorší? Mezi útočníky jsou ti, které považoval za své přátele.
Ne, toto není scéna ze Hry o trůny. Toto je realita, kterou v roce 2013 zachytili výzkumníci v Senegalu. Obětí byl Foudouko, alfa samec šimpanzí tlupy Fongoli. Jeho smrt byla tak brutální, že i antropoložka Jill Pruetzová, která šimpanze studovala roky, přiznala, že z toho měla noční můry. „Bylo to těžké sledovat. Nemohla jsem uvěřit té agresi,“ svěřila se médiím.
Co vedlo zvířata k takovému činu? Proč musel Foudouko zemřít tak strašlivou smrtí? A co nám to říká o temné stránce naší vlastní evoluce?
Říkali mu Saddám
Foudouko nebyl obyčejný šimpanz. V roce 2005 se stal alfa samcem komunity Fongoli, skupiny asi 30 šimpanzů žijících v drsné savaně západní Afriky. Život tady není peříčko. Šimpanzi tu musí lovit, používat nástroje a držet pospolu, aby přežili. Ale Foudouko nechtěl jen přežít. Chtěl vládnout.
A vládl tvrdě. Vědci mu dokonce dali přezdívku „Saddám“ podle iráckého diktátora. Byl dominantní, agresivní a netoleroval odpor. Ale každý diktátor potřebuje svou pravou ruku. Pro Foudouka to byl samec jménem Mamadou. Mamadou byl „beta“ samec – Foudoukova spojka, jeho svaly, jeho jediný skutečný spojenec. Společně tvořili neporazitelný tandem. Ostatní samci neměli šanci. Dokud byli Foudouko a Mamadou spolu, byla hierarchie jasná.
Jenže v přírodě, stejně jako v lidském životě, stačí vteřina a všechno se změní.
Osudová chyba a pád na dno
V roce 2007 se stalo něco, co zpečetilo Foudoukův osud. Mamadou se zranil. Ošklivé poranění nohy ho vyřadilo z provozu. Najednou byl slabý. Kulhal. Už nemohl krýt Foudoukovi záda. A v krutém světě šimpanzí politiky je slabost signálem k útoku.
Mladší samci vycítili příležitost. Bez Mamadoua byl Foudouko zranitelný. Začali na něj dorážet. Provokovali ho. A nakonec ho svrhli. Nebyla to jen prohra. Byla to potupa. Foudouko, kdysi hrdý král, musel uprchnout.
Stal se z něj vyhnanec. Pět dlouhých let žil na okraji svého bývalého teritoria. Představte si tu samotu. Šimpanzi jsou extrémně společenská zvířata. Potřebují doteky, potřebují skupinu. Foudouko se jen zpovzdálí díval na svou rodinu, ke které už nepatřil. Občas se s někým setkal, ale většinou byl sám. Pět let v izolaci. Pět let snění o návratu.
Návrat krále?
V roce 2013 se Foudouko rozhodl, že už toho bylo dost. Chtěl zpátky. Chtěl znovu patřit k tlupě. Zpočátku to vypadalo nadějně. Mamadou, jeho starý parťák, se uzdravil a dokonce se znovu vypracoval na pozici beta samce pod novým vůdcem, svým bratrem Davidem. Mamadou Foudouka přijal. Vědci pozorovali, jak se ti dva navzájem čistí a tráví spolu čas.
Zdálo se, že staré křivdy jsou zapomenuty. Foudouko byl zpátky v „klubu“. Ale byla to iluze. Zatímco staří přátelé ho tolerovali, mladá generace samců, kteří dospěli v době jeho vyhnanství, ho nenáviděla. Viděli v něm hrozbu. Viděli v něm konkurenta v boji o samice.
A právě boj o ženu se stal rozbuškou. Foudouko udělal tu chybu, že se pokusil spářit s jednou ze samic v době říje. To byla poslední kapka. Mladí samci to vzali jako vyhlášení války
Noc hrůzy: Křik, který rval uši
Bylo brzy ráno, 15. června 2013. Výzkumníci spali ve svém táboře, když je probudil strašlivý hluk. Šimpanzi křičeli. Ale nebylo to běžné hašteření o jídlo. Bylo to jiné. Agresivní, frenetické, děsivé volání, které se neslo tmou savany..
„Slyšeli jsme to na kilometry daleko,“ vzpomíná Pruetzová. Věděli, že se děje něco zlého, ale báli se v noci zasáhnout. V černočerné tmě africké noci je nebezpečné vstupovat mezi rozzuřené lidoopy. Museli čekat. Čekat a poslouchat zvuky masakru.
To, co našli ráno, jim vyrazilo dech a navždy změnilo pohled na „mírumilovnou“ přírodu. Foudouko ležel mrtvý pod stromem. Ale nebyla to jen smrt. Bylo to znetvoření, které připomínalo ty nejhorší scény z hororů.
Jeho tělo bylo pokryté ranami. Měl hlubokou tržnou ránu na noze , četná kousnutí po celém těle a rozbitá záda. Příčina smrti? Pravděpodobně vnitřní krvácení a šok z masivního bití. Skupina ho doslova ukopala a ukousala k smrti. Drzeli ho za nohy, aby nemohl utéct, zatímco ostatní do něj bušili pěstmi a trhali maso.
Ale to nejhorší teprve přišlo.
Když vědci dorazili na místo, Foudouko už byl po smrti. Ale útok neskončil. Tlupa byla v amoku. Šimpanzi, samci i samice, dál mlátili do bezvládného těla. Házeli po něm kameny, šťouchali do něj klacky, lámali mu kosti. Byla to čistá nenávist.
A pak přišla finální potupa. Několik samců se vrhlo na jeho genitálie. Foudouka vykastrovali. Doslova mu utrhli šourek a penis. V světě primátů je to jasný vzkaz: Už nikdy se nebudeš množit. Už nikdy nebudeš soupeř. Vymazali jsme tě.
Agrese přešla v kanibalismus. Šimpanzi začali jíst maso svého bývalého vůdce. Jedna ze samic, která byla v říji – možná ta samá, o kterou se Foudouko ucházel – si utrhla kus masa z jeho krku a začala ho žvýkat přímo před kamerami vědců. Bývalí poddaní požírali svého krále.
Vědci to sledovali s hrůzou. Kanibalismus uvnitř vlastní skupiny je u šimpanzů extrémně vzácný. Obvykle se to děje jen mezi nepřátelskými tlupami. Ale tady? Soused zabil souseda. Synovec zabil strýce.
Zrada přítelem
Kde byl v té chvíli Mamadou? Ten, který měl být Foudoukovým přítelem? Ten, pro kterého Foudouko riskoval všechno?
Záznamy ukazují smutnou realitu, která mrazí stejně jako lidská zrada. Mamadou se útoku neúčastnil, ale ani mu nezabránil. Stál opodál. Vědci viděli, jak na mrtvé tělo křičí a lehce do něj strká. Snažil se ho probrat? Nebo se přidal k davu, aby si zachránil vlastní kůži? Nikdo neví.
Jediný, kdo se těla nedotkl s agresí, byl Mamadou a jeho bratr David. Ostatní byli jako smyslů zbavení. Útok na mrtvolu trval neuvěřitelné čtyři hodiny. Čtyři hodiny nenávisti ventilované na mrtvém těle. Čtyři hodiny, kdy se z těl zvířat staly nástroje pomsty.
Příběh Foudouka není jen o zvířatech. Je to zrcadlo nastavené nám samotným. Šimpanzi jsou naši nejbližší příbuzní. Sdílíme s nimi 98 % DNA. Když vidíme jejich politiku, jejich války a jejich krutost, vidíme odraz našich vlastních temných dějin.
Stejně jako v příbězích o lidských obětech, které přežily nepředstavitelné násilí, i zde vidíme, čeho jsou schopny inteligentní bytosti, když selžou zábrany. Foudouko neměl to štěstí, aby přežil a vyprávěl svůj příběh. Jeho konec byl absolutní.
Byl to „Saddám“ šimpanzího světa? Možná. Zasloužil si takovou smrt? O tom rozhodla příroda, a ta, jak víme, nezná lítost.
Co si o tom myslíte vy? Je takové chování důkazem, že násilí máme zakódované v genech, nebo šlo o výjimečný zkrat? Napište nám do diskuze.
Zdroje
National Geographic https://www.youtube.com/watch?v=4XP6T1CMgBQ
Herald Net https://www.heraldnet.com/news/in-rare-case-of-brutality-chimps-cannibalize-former-leader/
The Manitoban https://themanitoban.com/2017/02/tyrant-alpha-chimp-killed-cannibalized-rare-intra-tribe-murder/30838/
Iowa State University https://www.news.iastate.edu/news/chimps-behavior-following-death-disturbing-isu-anthropologist
Labroots https://www.labroots.com/trending/plants-and-animals/5310/former-chimp-tyrant-brutally-attacked-murdered-own
