Článek
Když jsem před rokem a půl potkala Tomáše, myslela jsem si, že jsem konečně našla toho pravého. Byl vtipný, pozorný, inteligentní a na rukou by mě nosil. Po roce jsme se sestěhovali do malého bytu na okraji Prahy a já byla přesvědčená, že naše společná budoucnost bude zalitá sluncem. Měl jen jednu vášeň, které jsem tak úplně nerozuměla – japonské animované seriály, takzvané anime.
Pro mě to vždycky byly jen „kreslené pohádky“, něco pro děti nebo podivíny. Ale Tomáš tím doslova žil. Sbíral figurky, chodil na srazy fanoušků a večery trávil u obrazovky. Respektovala jsem to jako jeho koníček, i když jsem nad tím v duchu kroutila hlavou. On se mi to ale neustále snažil přiblížit. „Leni, prosím, podívej se aspoň na pár dílů mých nejoblíbenějších. Znamenalo by to pro mě hrozně moc, kdybys to zkusila sdílet se mnou,“ prosil s pohledem, kterému se nedalo odolat.
A tak jsem, po měsících jeho naléhání a s pocitem, že pro lásku se má něco obětovat, svolila. Udělali jsme si hezký večer. Objednali jsme si jídlo, otevřeli víno, zachumlali se pod deku a Tomáš pustil první seriál. Varoval mě, že to není pro děti, ale to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech a navždy změnilo pohled na muže, kterého jsem milovala.
Ztuhla jsem hrůzou. Na obrazovce se odehrávaly scény plné sexuálního násilí. Ženské postavy, často sotva oděné, s naprosto nereálnými, obřími proporcemi, byly ponižovány a zneužívány. A co bylo nejhorší – objevovaly se tam postavy, které vypadaly jako malé holčičky, ale v příběhu bylo vysvětleno, že je to „v pořádku“, protože jsou to ve skutečnosti tisíce let staré bytosti. Zvedal se mi z toho žaludek. Nebyla to jedna scéna, jeden seriál. Tomáš mi s nadšením pouštěl ukázky z několika „svých favoritů“ a všechny byly jako přes kopírák. Zvrácené, ponižující, nechutné.
Když jsem se konečně vzpamatovala ze šoku a dokázala ze sebe vydat hlásku, opatrně jsem se Tomáše zeptala, jestli mu to přijde normální. Jeho reakce mě naprosto paralyzovala. „Ale Leni, co blázníš? Vždyť je to jen anime, jen kreslené postavičky. O nic nejde,“ mávl rukou. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi vadí princip, to zobrazení žen, to normalizování násilí a zneužívání dětí, byť jen „jako“.
A pak řekl větu, která mi dodnes zní v uších a ze které mi naskakuje husí kůže: „Víš, já s tím vlastně nemám problém. Podle mě na tom není nic špatného, ať už se to děje v anime, nebo klidně i v reálném životě. Jsi prostě staromódní a zbytečně to hrotíš.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten milující muž vedle mě najednou vypadal jako cizí člověk. Člověk, který nejenže sleduje něco tak odporného, ale dokonce to schvaluje a nevidí rozdíl mezi fantazií a realitou? Jak může někdo říct, že na sexuálním násilí nebo zneužívání dětí není nic špatného?
Od toho večera uplynuly dva týdny. Sotva jsem s Tomášem promluvila. Nemůžu se ho ani dotknout, jen pomyšlení na to, co sleduje a co si myslí, ve mně vyvolává odpor. Teď jsem na pár dní odjela na Moravu na sestřenčinu svatbu, zatímco Tomáš musel zůstat kvůli práci v Praze. Mám konečně čas přemýšlet, ale je to jen horší.
Jak s ním mám dál žít? Jak mu mám věřit? Jak se na něj mám dívat jako na partnera, se kterým bych snad jednou chtěla mít děti, když vím, že má takovéhle názory? On si myslí, že přeháním, že jsem hysterická a „zastaralá“. Já si myslím, že jsem odhalila jeho temnou stránku, se kterou nedokážu žít. Láska je jedna věc, ale tohle? Tohle je pro mě za hranou. Stojím na rozcestí a nevím, jestli mám v sobě sílu tenhle vztah ukončit, nebo jestli existuje cesta, jak tuhle propast mezi námi překlenout. Ale upřímně, teď žádnou nevidím…
