Článek
Když se na přelomu 19. a 20. století začaly na ulicích měst objevovat první automobily, připomínaly spíše hlučné, kouřící kočáry bez koní než dopravní prostředky, jak je známe dnes. Byly nespolehlivé, pomalé a především – v prostoru, který po staletí patřil výhradně chodcům, koním a povozům, představovaly nové, nečekané nebezpečí. Nehody na sebe nenechaly dlouho čekat a veřejné mínění bylo zpočátku jasně na straně obětí. Pokud automobil někoho srazil, vina byla téměř automaticky připisována řidiči. Mluvilo se o „motorovém zabití“ a řidiči čelili nejen hněvu veřejnosti, ale často i přísným trestům.
Jenže automobilů přibývalo geometrickou řadou. Stávaly se symbolem pokroku, svobody a osobního statusu. Rodící se automobilový průmysl, vedený vizionáři i tvrdými obchodníky jako byl Henry Ford, si rychle uvědomil, že negativní publicita spojená s nehodami a zabitými chodci představuje vážnou hrozbu pro jejich rostoucí byznys. Bylo potřeba změnit narativ. A tak začala jedna z nejúspěšnějších PR kampaní v historii.
Jak svalit vinu na chodce
Klíčovým nástrojem této kampaně se stalo slovo: „jaywalker“. Termín „jay“ byl na počátku 20. století v americkém slangu hanlivým označením pro venkovského balíka, hlupáka nebo někoho, kdo se neumí chovat ve městě. Spojením se slovem „walker“ (chodec) vznikl termín „jaywalker“ – tedy člověk, který se hloupě a nepatřičně plete pod kola automobilů tam, kde nemá. Tento pojem začaly automobilové kluby a výrobci systematicky tlačit do novin a veřejného prostoru.
Zpočátku se jim to příliš nedařilo. Noviny jako New York Times odmítaly termín používat a nadále psaly o obětech automobilových nehod s lítostí. Automobilová lobby však nepolevovala. Financovala bezpečnostní kampaně, které se paradoxně zaměřovaly na „školení“ chodců, nikoli řidičů. Vydávaly se brožury, plakáty a dokonce se organizovaly veřejné akce, kde herci převlečení za „jaywalkery“ karikaturovali neopatrné přecházení ulice, často za posměchu přihlížejících dětí, které dostávaly odznáčky za to, že se „nebudou chovat jako jaywalker“.
Města pro auta, ne pro lidi?
Výsledkem tohoto systematického tlaku byla postupná, ale zásadní proměna veřejného vnímání. Zatímco dříve byla ulice vnímána jako sdílený veřejný prostor, nyní se začala dělit na zóny pro auta (vozovka) a úzké koridory pro chodce (chodníky). Přecházení mimo vyznačené přechody se stalo nejen společensky nevhodným, ale postupně i právně postižitelným. Vina za nehody se tak elegantně přesunula z řidičů a jejich stále rychlejších strojů na „nezodpovědné“ chodce.
Města se začala fyzicky přizpůsobovat nové realitě. Silnice se rozšiřovaly na úkor chodníků, vznikaly první semafory a dopravní značení určené primárně k regulaci automobilové dopravy. Chodec, kdysi pán ulice, se stal jejím trpěným uživatelem, který musí neustále dávat pozor a podřizovat se pravidlům diktovaným automobily.
Tento příběh není jen historickou kuriozitou. Je to připomínka toho, jak mocný může být marketing a jak cílená komunikace dokáže formovat nejen veřejné mínění, ale i fyzickou podobu našeho světa a naše chování v něm. Až příště budete čekat na zelenou na přechodu, vzpomeňte si, že to nebylo vždycky tak samozřejmé. Kdysi jste měli přednost vy.
Zdroje
Vox: https://www.vox.com/2015/1/15/7551873/jaywalking-history
Bloomberg CityLab: https://www.bloomberg.com/news/features/2022-01-20/the-invention-of-jaywalking
The Conversation: https://theconversation.com/the-crime-of-jaywalking-how-the-auto-industry-scapegoated-pedestrians-153603
National Geographic: https://www.nationalgeographic.com/history/article/jaywalking-history-pedestrians-auto-industry
JSTOR Daily: https://daily.jstor.org/the-invention-of-jaywalking/
