Článek
Sobotní večer začal úplně normálně. Kolem šesté jsem se vrátila domů do domu, který právě rekonstruuji. Zavolal mi manžel Pavel s tím, že se zasekl v práci a že jeho bývalá žena, která mu měla přivézt jeho pětiletou dcerku Elišku, ji tedy vysadí u nás. Řekla jsem, že v pořádku, a dál jsem se dívala na televizi s očekáváním, že brzy někdo zaklepe nebo zazvoní.
Kolem osmé večer ale náš pes začal zběsile štěkat a skákat u okna do zahrady. Když jsem se šla podívat, co se děje, všimla jsem si, že se voda v bazénu podivně vlní. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.
Vyletěla jsem ven a tam se mi naskytl ten nejhorší pohled v životě. V bazénu plavalo tělíčko malé holčičky, obličejem dolů. Byla v bezvědomí. Bez přemýšlení jsem skočila do vody, vytáhla ji ven a zjistila, že nedýchá.
Okamžitě jsem vytočila záchranku a mezitím, s operátorkou na telefonu, jsem se snažila ji oživit. Byly to nejdelší a nejhorší minuty mého života. Záchranka naštěstí dorazila do deseti minut a já jsem byla upřímně přesvědčená, že se utopila. Lékařům se ji ale podařilo zachránit. Dnes je naprosto v pořádku.
A tady začíná ta noční můra. Vůbec jsem netušila, že ji její matka už přivezla. Nezaklepala, nezazvonila, nic. Zřejmě ji prostě nechala stát přede dveřmi a odjela. Když se její matka dozvěděla, co se stalo, a přijela na místo, místo starosti o dceru začala obviňovat mě. Křičela na mě, že jsem se pokusila její dceru zavraždit. Opakovala jsem svému manželovi i policii, že nezaklepali, nevešli do domu a já neměla ani tušení, že tam ta holčička vůbec je.
Situace se ale ještě víc vyhrotila. Ta žena na mě neustále ječela, jak si to se mnou vyřídí, a křičela věci jako: „Utopím tě, abys viděla, jaké to je!“ Byla naprosto nepříčetná. Když jsem jí řekla, že kdyby nebylo mého psa, který začal štěkat, vůbec bych si holčičky v bazénu nevšimla a ona by se utopila, protože ta její pitomá matka ji vysadila před domem, aniž by se obtěžovala zaklepat… plivla na mě. Policisté ji museli držet, aby mě nenapadla. V tu chvíli dorazil i můj manžel a celé to bylo prostě strašné.
Tím to ale neskončilo. Po tomto incidentu mi začali volat její rodiče a také mi po telefonu vyhrožovali, ale ty jsem rychle utnula. Ozvalo se i pár dalších lidí, kterým zřejmě navykládala svou verzi příběhu, a scénář byl stejný – výhrůžky a obvinění.
Vím, nebo alespoň cítím, že to není moje chyba, ale stejně mě to sžírá. Zapomněla jsem zmínit, že mám plot kolem celého pozemku i na zahradě a branka je obvykle zamčená, ale zrovna ten den bohužel nebyla, což vím, že je moje chyba. Ale zároveň nechápu, proč by její matka nechala pětileté dítě samotné před domem, kde to vůbec nezná – byla tu poprvé v životě. A už vůbec nechápu, proč ta holčička šla na zahradu k bazénu, který z ulice nemohla ani vidět. Neobviňuji ji, jen se snažím pochopit tu situaci.
V naší zemi sice není zákon, který by nařizoval plot přímo kolem bazénu, ale obvykle se používá krycí plachta. Tu jsem zrovna neměla nataženou, protože jsem chtěla, aby se voda ohřála. Vím, že to jsou všechno detaily, které teď znějí jako omluvy, ale já jsem o tom dítěti na svém pozemku prostě nevěděla! Přesto mě teď její rodina vykresluje jako monstrum. Zachránila jsem jí život a odměnou je mi nenávist a obvinění z pokusu o vraždu.
