Článek
Pracuji jako prodavač ve velkém hobby marketu. Než jsem sem nastoupil, strávil jsem patnáct let na stavbách, takže o domácích opravách a kutilství vím skoro všechno. V obchodě už jsem taky deset let, takže mě málokterý problém zaskočí. Součástí našeho týmu je i Bára (28), mladá, ale neuvěřitelně šikovná a chytrá holka, jedna z našich nejlepších prodejkyň. Zákazníci ji milují, protože jim vždycky skvěle poradí. Tedy, skoro všichni zákazníci.
Zrovna jsme byli oba za pultem. Byla sobota, největší frmol. Bára stála u kasy a já si u stolu za ní dělal nějaké papírování. K pultu přistoupil starší, zamračený pán a Bára se na něj s profesionálním úsměvem otočila a zeptala se: „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“
Pán si ji přezíravě změřil od hlavy k patě a odsekl: „Ne. Potřebuju chlapa, co tomu rozumí, aby mi pomohl.“
Viděl jsem, jak Báře zamrzl úsměv na tváři a v očích se jí blesklo. Byla naštvaná, a právem. Otočila se na mě, s přehnanou zdvořilostí ukázala rukou na zákazníka a řekla: „Pavle, pán potřebuje pomoct. Převezmeš si ho?“ Samozřejmě. Žádný problém. V tu chvíli se ve mně probudil můj zvrácený smysl pro humor.
Vstal jsem a s co nejvážnějším výrazem jsem přistoupil k zákazníkovi. „Dobrý den, pane. Co pro vás mohu udělat?“
Pán mi začal vysvětlovat svůj problém. Protékal mu záchod a nevěděl si rady s výměnou těsnění u splachovacího ventilu. Věděl jsem okamžitě, co potřebuje. Místo toho, abych mu to řekl, jsem se s hluboce zamyšleným výrazem otočil na svou kolegyni.
„Báro,“ řekl jsem nahlas a zřetelně. „Pán říká, že mu protéká záchod. Potřeboval by poradit, jaké těsnění na splachovací ventil.“
Bára, která už pochopila, o co mi jde, bez mrknutí oka spustila: „Jasně. To bude potřebovat kroužkové těsnění o průměru šedesát tři milimetrů. Najde ho v uličce číslo sedm, v regálu s instalatérským materiálem. Ať si vezme to silikonové, déle vydrží.“
Otočil jsem se zpátky k zákazníkovi a s naprosto vážnou tváří jsem zopakoval slovo od slova přesně to, co právě řekla Bára. Pán se na mě chvíli zmateně díval a pak se zeptal: „A jak poznám, že je to ten správný typ pro můj starý záchod?“
Znovu jsem se otočil. „Báro? Pán se ptá, jak pozná, že je to ten správný typ.“
Bára, která se už sotva držela, aby se nerozesmála, pokračovala: „Tyhle starší kombi záchody mají většinou standardizovaný ventil. To těsnění, co jsem mu poradila, pasuje na devadesát procent z nich. Ať si pro jistotu vezme i to druhé, menší balení, a které nebude potřebovat, může do čtrnácti dnů vrátit.“
Znovu jsem se otočil k zákazníkovi a všechno mu to zopakoval jako papoušek.
Takhle to pokračovalo ještě u dalších dvou otázek. Každou jeho otázku jsem s vážnou tváří tlumočil Báře a její naprosto přesnou a odbornou odpověď jsem pak tlumočil jemu. Zákazník byl čím dál víc zmatený a já jsem viděl, jak mu v hlavě šrotuje, co se to tu vlastně děje. Chtěl pomoc od chlapa. A taky ji dostal. Dostal chlapa, který mu jen opakoval rady od ženy, od které si je nechtěl vzít napřímo.
Když konečně dostal všechny odpovědi, něco si zamručel, ani nepoděkoval a odkráčel směrem k uličce číslo sedm. Jakmile byl z dohledu, Bára vybuchla smíchy. Smáli jsme se ještě pět minut. Byla to malá, tichá lekce. Ale myslím, že účinná. Snad si ten pán příště rozmyslí, než odsoudí někoho jen podle toho, jestli nosí sukni, nebo kalhoty.
