Článek
Ještě před pár dny jsem si myslela, že jsem konečně našla štěstí. Po letech smutku a bolesti jsem potkala Marka (25). Byl milý, chápavý a zdálo se, že konečně můžu nechat minulost spát a dívat se dopředu. Jenže minulost se nosí nejen v srdci, ale někdy i na kůži. A jedno malé tetování na mém boku teď hrozí, že zničí všechno, v co jsem doufala.
Před dvěma lety se mi zhroutil svět. Můj přítel David, má první a jediná láska, tragicky zemřel při autonehodě. Nebyl to jen můj přítel, znali jsme se od dětství, byli jsme nejlepší kamarádi. Naše láska byla přirozená, samozřejmá. Věděla jsem, že je to muž, se kterým strávím zbytek života. Jeho smrt mě naprosto zničila. Dlouhé měsíce jsem nebyla schopná normálně fungovat.
Když opadla ta nejhorší bolest, rozhodla jsem se, že si ho chci navždy pamatovat. Nechtěla jsem jeho jméno ani portrét. Chtěla jsem něco, co bylo jen naše. Nechala jsem si na bok vytetovat drobná čísla – souřadnice lavičky v parku, kde jsme si dali první pusu. Bylo to mé malé, intimní tajemství. Symbol, že kousek z něj a naší lásky ponesu navždy s sebou. Nebylo to o tom, že bych se nechtěla posunout dál. Bylo to o tom, abych nezapomněla na člověka, který formoval velkou část mého života.
Uplynuly dva roky a já pomalu začala znovu žít. A pak přišel Marek. Naše seznámení bylo jako čerstvý vítr. Byl vtipný, pozorný a já se s ním po dlouhé době zase smála. Od začátku věděl, co se mi stalo. Mluvila jsem s ním o Davidovi, o své ztrátě. Zdálo se, že všechno chápe. Až do minulého týdne.
Byli jsme u mě doma, večer plný něhy a smíchu. Když mě objal, jeho prsty přejely po mém boku a zarazily se. „Co to je?“ zeptal se a odtáhl se. Jeho pohled se změnil. Z něhy byla najednou pryč, nahradil ji zmatek a chlad. Podíval se na drobné číslice a já jsem mu vysvětlila, co znamenají.
Jeho tvář ztvrdla. „Takže máš na sobě vytetovaného svého ex?“ řekl a v jeho hlase byla výčitka. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to takhle neberu. Že je to památka na nejdůležitější osobu mé minulosti, ne na „ex“. Ale on to nedokázal pochopit.
„Cítím se poníženě,“ řekl mi. „Jako bych byl až na druhém místě. Jako bys ho pořád milovala víc a já ti ho nikdy nemohl nahradit. Je to divné a já nechci chodit s holkou, která má na těle navždy připomínku jiného chlapa.“
Byla jsem v šoku. Argumentovala jsem, že láska a smutek nejsou černobílé. Že to, že navždy budu milovat vzpomínku na Davida, nijak neumenšuje to, co cítím k němu. Že moje srdce je dost velké pro oba. Ale on to neviděl.
„Měla by sis to nechat odstranit. Nebo aspoň předělat na něco jiného,“ řekl nakonec. Ta slova mě zasáhla jako facka. Chce, abych smazala svou minulost? Abych popřela lásku, která byla tak důležitou součástí mého života?
Od té doby je mezi námi napětí. Marek se tváří, jako bych ho zradila. Já se cítím zraněná a nepochopená. Chápu jeho nejistotu, ale zároveň mě děsí, jak málo rozumí tomu, čím jsem si prošla. Může mě opravdu milovat někdo, kdo nedokáže přijmout celou mou historii? Nevím, co mám dělat. Nechci přijít o Marka, ale představa, že bych si měla nechat odstranit tetování, které pro mě tolik znamená, je jako zradit Davida podruhé. A teď se sama sebe ptám, jestli má vztah s mužem, který žárlí na mrtvého, vůbec nějakou budoucnost.
