Článek
Můj život se během několika posledních týdnů obrátil vzhůru nohama a já se cítím naprosto ztracený. Možná to bude znít divně, když řeknu, že má žena Klára otěhotněla „nějak“, ačkoliv jsem ještě nepodstoupil vazektomii… ale vždycky jsem si myslel, že jsme velmi opatrní. Zaprvé, vždy jsem používal kondom. Zadruhé, ona brala antikoncepci. Zatřetí, posledních deset let mi neustále opakovala, že jí nevadí nemít děti. A začtvrté, stejně tak dlouho mi tvrdila, že kdyby „nějak“ otěhotněla, šla by na potrat. Měli jsme v tomhle jasno, byl to základ naší dohody, našeho společného života.
Jenže navzdory tomu, co jsem považoval za bezpečný sex, mi Klára jednoho dne oznámila, že má obavy, protože se jí o pár dní zpozdila menstruace. Udělala si těhotenský test. Vyšel negativní a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Jenže jí to pořád nějak nedalo spát, měla takový ten nepříjemný pocit, že něco není v pořádku, a tak si zašla i na krevní testy. No, a tyhle výsledky už byly pozitivní. Byl jsem s ní, když jí přišel email s výsledky, a slyšel jsem její hlasité „A do pr…!“. Krátce jsme si promluvili a znovu si potvrdili, že rodiči rozhodně být nechceme, a Klára se co nejdříve objednala na kliniku k přerušení těhotenství.
Druhý den jsem měl domluvený sraz s kamarády, takže jsem odpoledne vyrazil. Když jsem se večer vrátil domů, bylo to, jako by někdo přepnul vypínač. Klára byla úplně jiný člověk. Začala mi vyprávět, že vlastně chce být matkou, že cítí ochranitelský pud k tomu malému, co v ní roste. Následovaly hodiny a hodiny a hodiny uplakaných diskusí, ale ani jeden z nás nedokázal přesvědčit toho druhého, aby se na věc podíval z jeho perspektivy. Bylo to bizarní. Cítil jsem se podvedený. Myslím, že bych se dokázal vyrovnat s tím, kdyby mi řekla, že se chce rozvést a mít děti s někým jiným… ale v podstatě se mě snažit donutit k rodičovství mi přišlo tak strašně špatné.
A teď k současnosti. Klára před pár dny samovolně potratila. Je naprosto zdrcená, opakuje věty o tom, jak nikdy nepochová své dítě, jak mu nikdy nebude číst pohádky na dobrou noc, jak ho nikdy nevezme na výlety… Moje emoce jsou naprosto rozpolcené, padesát na padesát. Na jednu stranu je mi Kláry strašně líto a nechci ji vidět takhle trpět. Na druhou stranu cítím obrovskou úlevu. Nikdy jsem nechtěl být rodičem a teď jím stále nebudu.
Jenže teď jsme se ocitli v tak bizarní situaci a já vůbec nevím, kudy kam. Mám pocit, že jsem v jistém smyslu ten padouch, který jí upírá to, co v životě skutečně chce. Ale já jsem k ní byl ohledně svého postoje – že děti nechci – naprosto upřímný celých posledních deset let a nikdy jsem svůj názor nezměnil. Pokud chce odejít, může, ale panebože, to bude tak bolestivé… Můj život a všechny naše budoucí plány a touhy se teď zdají být naprosto v troskách.
Člověk si někdy potřebuje jen vylít srdce a urovnat myšlenky, i když vlastně neví, co od toho čekat. Jsem prostě na rozcestí a netuším, co bude dál.
