Článek
A to všechno kvůli jednomu osudnému milkshaku.
Bylo to jedno horké letní odpoledne a já se zrovna vracela z pracovní cesty z Prahy do Brna. Dálnice D1, jak už to tak bývá, se líně vlekla v nekonečné koloně. Slunce pálilo, klimatizace nestíhala a já dostala neodolatelnou chuť na něco sladkého a osvěžujícího. A co by bylo lepší než pořádný vanilkový milkshake na benzínce u Mirošovic? Říkala jsem si, že si tu chvilku hřešení zasloužím.
S blaženým úsměvem jsem si vychutnávala tu sladkou, studenou dobrotu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tenhle nevinný prohřešek se během následující hodiny promění v hotové peklo na kolech.
Asi tak v půli cesty, když kolona stála už snad věčnost a já začínala být nervózní z neustálého popojíždění, se ozvaly první nesmělé protesty mého břicha. Nejdřív jen takové lehké kručení, které jsem přičítala hladu. Jenže pak to začalo nabírat na intenzitě. A brzy už to nebylo jen kručení, ale regulérní orchestr střevních symfonií, doprovázený nepříjemnými křečemi.
„No to snad ne,“ pomyslela jsem si s narůstající panikou. Pohled na nekonečnou řadu aut přede mnou mi na klidu rozhodně nepřidal. Začala jsem horečnatě přemýšlet, kde by se na téhle proklaté dálnici dala najít nějaká záchrana. Benzínky byly v nedohlednu a představa, že bych musela vystoupit z auta uprostřed dálnice… no, raději jsem na to ani nemyslela.
Každé popojetí kolony bylo pro mě utrpením. Svěrače jsem svírala s železnou pravidelností a v duchu prosila všechny svaté, aby mě tenhle pekelný výjev minul. Pot se mi řinul po zádech a jediné, na co jsem dokázala myslet, byla vidina čisté toalety.
Když už jsem myslela, že se snad rozbrečím zoufalstvím, v dáli se konečně objevila vytoužená cedule s logem benzínky. S nadlidským úsilím jsem se probojovala z kolony a s autem doslova vletěla na parkoviště. Myslím, že jsem tehdy překonala i svůj osobní rychlostní rekord v běhu na krátkou vzdálenost.
Ten den jsem si prožila očistec. A zároveň jsem si uvědomila jednu důležitou věc: moje tělo už zřejmě nekamarádí s laktózou tak, jako dřív. Následná návštěva lékaře a testy mou domněnku jen potvrdily. Diagnóza zněla jasně: intolerance laktózy. Ve třiceti letech, z ničeho nic.
A víte co? Ono se s tím dá žít. Jen si teď dvakrát rozmyslím, než si dám milkshake. A na dlouhé cesty si raději balím vlastní, „bezpečné“ svačinky. Ta dálniční anabáze mě sice stála pár horkých chvil, ale naučila mě poslouchat své tělo a být o něco moudřejší, co se týče mých stravovacích návyků. A hlavně, už vím, že i ve třiceti se člověk může dočkat „překvapení“ v podobě potravinové intolerance. Takže, pokud vám začne po mléčném koktejlu na D1 hrát střevní orchestr, možná je čas na malou zdravotní prohlídku. Pro jistotu.
