Článek
Dvacet dva let. Tak dlouho jsem Pavla nazývala svým manželem. Dvacet dva let společných rán, večerů u televize, dovolených v Chorvatsku, výchovy našich dvou dnes už dospělých dětí, Lucky a Martina. Bydlíme v útulném domku se zahrádkou v menším městě kousek od Brna, kde každý zná každého. Myslela jsem, že náš život je jako poklidná řeka, která si plyne svým tempem, bezpečně a předvídatelně. Až do toho osudného úterý.
Pavel si stěžoval na únavu a občasné bolesti břicha, tak se objednal na komplexnější prohlídku. „Pojď se mnou, Dano, aspoň mi to rychleji uteče a nebudu na to sám,“ požádal mě den předem. Šla jsem ráda, brala jsem to jako samozřejmost, jako další z těch drobných projevů manželské sounáležitosti. Seděla jsem v čekárně plné starších lidí a listovala časopisem, když nás sestřička konečně zavolala. Doktor, sympatický padesátník, s Pavlem probral výsledky krevních testů. A pak to přišlo. Slova, která mi zněla jako výstřel ve spánku.
„Pane Nováku, výsledky jaterních testů nejsou úplně v pořádku. A máme tu pozitivní nález na Hepatitidu B.“
V první chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Hepatitida B? Žloutenka typu B? Vždyť je to pohlavně přenosná nemoc! Podívala jsem se na Pavla. Zbledl, ale neřekl ani slovo. Jen tupě zíral na doktora. Lékař pokračoval, vysvětloval možnosti léčby, nutnost dalších testů pro mě, ale já ho skoro nevnímala. V hlavě mi hučelo jako v úle. Svět se se mnou zatočil. Já, která jsem si myslela, že znám svého muže jako své boty, jsem najednou seděla vedle cizince.
A co bylo na tom všem nejhorší? Ten paradox, ta neuvěřitelná ironie! Pavel byl totiž celé roky doslova posedlý mým sexuálním zdravím. Každá moje preventivní prohlídka na gynekologii se neobešla bez jeho důkladného vyptávání. „Byla jsi na stěrech? A co testy na pohlavní choroby, Dano, nezapomněla jsi na ně? Musíš být opatrná!“ hučel do mě pokaždé. Skoro jako by mě podezíral, nebo jako by měl sám máslo na hlavě a snažil se to nějak kompenzovat. Tehdy jsem to přisuzovala jeho přehnané starostlivosti, možná trochu úzkostnosti. Dnes vidím tu jeho „starost“ v úplně jiném, děsivém světle. On, který mě tak hlídal, mi zatajil něco tak zásadního!
Cesta domů autem byla jako němý film. Pavel nepromluvil, já neměla sílu. V hlavě mi vířily tisíce otázek. Kde k tomu přišel? Kdy? S kým? Celé ty roky jsme spolu intimně žili, bez ochrany, v domnění, že jsme si naprosto věrní a zdraví. Ten pocit zrady byl ochromující. Cítila jsem se špinavá, podvedená, zneužitá. Jako by mi někdo vrazil nůž do zad.
Doma jsem se na něj konečně sesypala. „Jak jsi mi to mohl udělat, Pavle? Víš vůbec, co to znamená? Víš, jak jsi mě ohrozil?“ křičela jsem přes slzy, které se mi nezadržitelně řinuly z očí.
On jen krčil rameny. „Prosím tě, Dano, nedělej z toho drama. Je to jenom hepatitida, mohl jsem to chytit kdekoli, třeba na veřejných záchodcích nebo u zubaře před lety,“ snažil se to zlehčovat, ale hlas se mu třásl. Ta jeho výmluva byla tak chabá, tak průhledná! Vždyť víme oba, jak se tato nemoc nejčastěji přenáší!
Okamžitě jsem se objednala na testy. Ty tři dny čekání na výsledky byly nejdelší v mém životě. Každou noc jsem se budila hrůzou, před očima se mi míhaly katastrofické scénáře. Představovala jsem si, jak se můj život mění v peklo, jak budu muset bojovat s nemocí, kterou mi způsobil člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě. Díkybohu, moje testy byly negativní. Úleva byla obrovská, ale hořkost a vztek zůstaly.
Požádala jsem Pavla, aby mi ukázal své minulé lékařské zprávy, chtěla jsem vědět, jestli o tom věděl dřív. Odmítl. Prý je to jeho soukromá věc. Jeho soukromá věc? Když jde o naše zdraví, o náš společný život? Místo toho přišel s nápadem, že bychom měli jít do manželské poradny. Jako by nějaké sezení s terapeutem mohlo smazat tu lež, tu obrovskou zradu a to riziko, kterému mě vystavil!
Od té doby se topím v beznaději. Nemůžu spát, nemůžu jíst. Pořád dokola si přehrávám ten okamžik v ordinaci, jeho mlčení, jeho lži. Mám pocit, jako by mě ten muž, se kterým jsem strávila půlku života, chtěl pomalu zabít. Možná ne doslova zbraní, ale touhle bezohledností, tím, že vědomě ohrozil moje zdraví, můj život. Chová se, jako by se nic nestalo, jako by chytil rýmu! Mluví o tom jako o nějaké chřipce! Vždyť je to vážná nemoc!
Připadám si jako ve zlém snu, ze kterého se nemůžu probudit. Rozum mi říká, že musím být silná, nějak se s tím vyrovnat, ale emoce mnou cloumají jako uragán. Jsem znechucená, zklamaná a ten vztek, ten mě úplně paralyzuje. Mám pocit, že jsem byla vystavena něčemu strašnému bez mého vědomí a souhlasu.
Přeháním? Je moje reakce na takovou situaci v manželství normální, nebo nechávám své emoce, aby zatemnily můj úsudek? Jak se mám s něčím takovým vyrovnat? Jak mám dál žít vedle člověka, který mi tak hluboce lhal a ohrozil mě? Zhroutil se mi celý svět a já vůbec nevím, jak dál. Tohle je noční můra! Zničil mi život a tváří se jako nevinný beránek!
