Co naše babičky těžko rozdýchávají? Bérfůt, nosítko, děcko v posteli a benevolentní výchovu.

Je to boj. Ale hezký. Jen to chce nadhled na obou stranách. Věkovité dobrotivé ženy si nepřejí, aby generace dnešních nemluvňat poumírala na nedostatek cukru, nezpevněné chodidlo, opožděný vývoj a přebytek rodičovské pozornosti a tělesného kontaktu. Život se s nima, milá zlatá, totiž mazlit nebude. A milé přemotivované erudované matky zase šílí při představě, že jim někdo zaseje plevy mezi pšenici, a tak pošpiní jejich životní projekt (ať už kouskem čokolády nebo pokynem „nebreč“), kterýmž je tvorba psychicky (natož fyzicky!) nepoznamenaného dítěte.

V kterých oblastech výchovy a přístupu k nemluvněti dochází k největším sporům?

Čím víc cukru, tím víc adidas. Babičky netuší, proč z bílého jedu děláme takovou vědu, koneckonců, když jsme byly dětmi my, sladily nám čaj pěti kostkami cukru a jak jsme se pěkně vyvedly (ano, to je to, o čem zde již dobrou čtvrthodinu hovoříme, Mlho, ideál Věstonické venuše je dávno za zenitem). Zároveň babičky netuší, jak jinak by tedy dítěti měly dát najevo svou lásku, protože láska přece prochází žaludkem a není nad pravou, nefalšovanou (byť extrémně falšovanou) „čekoládičku“.

V kojeneckém věku pak často přichází na přetřes zavedení příkrmů, které by snad pro jistotu měly být doslazeny či dosoleny, případně i domaštěny. Čaj, ideálně slazený, by se měl začít podávat co nejdříve. Kaše do flašky je samozřejmostí. Nebo ne?

„Haničko, už chodí na nočník?“ tázala se mě netrpělivě má babička téměř každou návštěvu od té doby, co má prvorozená oslavila své první narozeniny. Ještě spoustu návštěv jsem jí musela odpovědět záporně. Já jsem za to, aby dítě chodilo na nočník (záchod), koneckonců se mu tato dovednost bude v životě nejednou hodit, nicméně stejně jako většina dnešních matek si pod tímto termínem nepředstavuji tzv. pasivní posazování dítěte, které o existenci svých svěračů nemá sebemlhavější tušení. Chápu, že kdysi to bylo lepší než počůrané látkové pleny, leč doba pokročila, lenost zesílila a my tedy čekáme, až si na to dítě takzvaně přijde samo. Což je ovšem mírně pokrytecké, protože pokud se začíná blížit třetí rok a nástup dítěte do školky, naše benevolence velice rychle ustupuje a její místo zaujímá urputná snaha děťátko vyměšování naučit stůj co stůj, volky nevolky, ať nám ho do tý školky vezmou, že jo.

„Vždyť se vám tam udusí“ byla nejedna „nosnice“ varována okolím. Tím okolím myslím postarší ženy. Ani já neunikla veřejnému zájmu. Kromě udušení se nepoučená společnost běžně obává také budoucích problémů se zády, kostmi, svaly, šlachami, … libovolně dosaď. A pak tu máme ještě sobecký důvod. Babičky chtějí vozit kočárek. Je to jejich chlouba, zlatý hřeb babičkovské pýchy. A když je o toto připravíme kusem hadru omotaným kolem těla, se zlou se potážeme. Není většího hříchu spáchaného na babičce než odepření tlačení kočárku. Na to bacha, dámy. Tady bruslíte na tenkém ledě.

Jakmile si je dítě schopné o mléko říci slovy, měl by mu být prs bezprostředně odebrán. Navíc kojení má sloužit k utišení hladu, nikoliv frackovství. Oblíbená věta? „Vy jste byli na sunaru a taky jste vyrostli.“ Všeobecně starší generace není proti kojení, jen nemají rádi, když pětileté vnouče, které k nim přivezete na víkend, namísto polibku na rozloučenou ještě trochu přikojíte. To se dá pochopit. My máme sice právo kojit do samoodstavu, ale v rámci zachování přívětivých rodinných vztahů musíme našemu okolí ponechat možnost se nad tímto počínáním podivit.

NE MY SLI TEL NÉ! Dítě má mít svou postýlku, rodiče mají mít svou postel. Já zažila se svými dětmi obě varianty a upřímně, je to skoro jedno, ale zřejmě jde o princip. Starší generaci poměrně dlouho trvá, než si zvykne, že se rodičům děcko rozvaluje v posteli. Zřejmě se bojí, že nedojde k pořízení dalšího sourozence, ale tady bych ráda zmínila, že kde je vůle, najde se i příležitost, takže nebojte, další (pra)vnoučátka klidně ještě být mohou.

Dalším důvodem nelibosti může být hrozba rozmazlení, což je celkem pochopitelné. Je fakt, že my, rodiče, někdy nevíme, kdy ty děti ze společného lože „vykopnout“. Nicméně i v tomto tématu se přístup mladé generace různí. Jedni své děti po pár měsících či letech „citlivě“ odsunou do jejich komnat, druzí věří na samovolný a dobrovolný přesun dětí z lože rodičovského do lože partnerského. Každý svého soukromí strůjcem.

„Když už stojí, tak mu dej hezky pevné papučky, ať má nožičku zpevněnou.“ To je většinový názor věkem zralých příbuzných. Generace Y má jiná názor. Noha potřebuje na nesmírně stimulující a hrbolatý chodník, beton a dlažbu našlapovat hezky bosky, proto botami dítě svazujeme co nejpozději. Zprvu koženými capáčky, následně barefoot obuví, kvůli které se leckterá rodina pro dobro dítěte ochotně zadluží.

Pra(pra)rodiče s podezřením v oku sledují, jak se snažíme s našimi dětmi vyjít po dobrém. Dokonce s nimi vycházíme po dobrém, i když to nefunguje. Vlastně s nimi vycházíme po dobrém a klidném za všech okolností, často nehledě na okolí, které by jistě rádo, abychom brali v patrnost heslo „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“.

Plácnutí přes ručičku, přes zadeček, později vařečka, zavírání za dveře, posílání do kouta nebo výhružky jsou dnes považovány za týrání dítěte. Mladá generace má mnohem silnější zbraně, funkční zbraně, humánní zbraně dětské výchovy. Porozumění, přijetí, empatii, vcítění se, objetí, pochopení. Kam se hrabe řemen.

PS: zlehčuji výchovný přístup obou stran. Nezastávám názor „škoda facky, která padne vedle“, ale zároveň si nemyslím, že dítě je andělská bytost, která dokáže kýženě reagovat pouze na pozitivní interakce. Chce to vyváženost. To jen na okraj, abychom se opět a zřejmě neúspěšně pokusili vyhnout znechuceným komentářům.

Tedy babičky spíš potřebují naše děti, pryč s námi, nicméně je třeba se naprogramovat na toleranci a pochopení. Možná, že kdybychom my, moderní matky, vynaložily tolik pochopení, kolik vynakládáme směrem k našim dětem, také k našim předkům, byly by vztahy růžovější. A kdyby babičky pro změnu uznaly, že doba se mění a každá generace se snaží výchovu dělat lépe a jinak, taky by byly vody méně rozčeřené. Tak na to mysleme.