Článek
A vše se jakoby mávnutím kouzelného proutku změní. Jednoho dne se podíváte do zrcadla, kde se střídá obraz váš a vaší matky či otce a vy se jen zděšeně zeptáte: „Kdo jsem? A co se mi to stalo?“
Děti jsou požehnání. Velké požehnání. Ráda bych ovšem zdůraznila, že děti nejsou nepopsaný list papíru. Spíše připomínají obsáhlou ságu popsanou jedním jediným slovem - JÁ! A jakmile dítě toto zájmeno pochopí, cele prostoupí jeho vnitřní bytí a bude se snažit požrat a pohltit veškerá ostatní zájmena, podstatná jména a vůbec všechno v domácnosti. A pak přijdou na přetřes hluboce zakořeněné věty a tvrzení, o kterých jste se domnívali, že je nebudete používat, protože vy budete dělat výchovu jinak. Ano, jissstě.
Ve chvíli, kdy na každou jinou večeři než rohlík dítě pohrdlivě zvedne obočí a oznámí vám, že chce rohlík (ne asi, to je ale překvapení), vedere se vám na rty oblíbená věta „Co by za to daly děti v Africe!“ Já jsem šla ve svém výchovném, etickém a lingvisticky vybroušeném monologu ještě dále.
„Do háje! Jsou děti na světě, které nemají jídlo. Umírají. Chápete?! Každý den. Ti, co jsou na tom líp, tak mají ráno rýži, na oběd rýži, k večeři rýži. A vy jedni nevděčníci nevděční máte problém s … (dosaďte si jakoukoliv jinou večeři než rohlík).“
Často je třeba také podnítit vděk za tak dokonalé rodiče.
„Važte si, jakou máte hodnou maminku a hodného tatínka. Jiné děti mají jednom jednoho nebo nikoho. A vůbec, pokud se vám u nás nelíbí, najděte si jinou rodinu. No?!“ Velmi výchovné. Ano, vím, zadělávám tím na životní i posmrtné trauma. Ale jsem taky jenom člověk.
Jakmile dítě sklouzne do nevděku, okamžitě si vybavím, jaké já jsem byla zlaté a vděčné dítě, jak jinak samozřejmě a dítě poučím: „To když maminka byla malá, vůbec jsme se nemohli dívat, na co jsme chtěli a kdy jsme chtěli, protože… bla bla bla.“
„Tolik hraček máte a s ničím si nehrajete, jen otravujete! Dáme všechny vaše hračky chudým dětem, které si jich budou vážit?!“ Zatím jim zamlčuji, že někde v Africe by jejich hračky nejspíš vděčně posloužily, ale většina českých chudých dětí vlastní více hraček než děti mé, protože minimalismus, ale nevadí, nevadí, jako pěkná ilustrace mi to poslouží.
Další velmi užitečnou otázkou je: „Kolik ti je?!“, případně „Jsi mimino?“ nebo tak něco. Tudíž apel na věk a vyspělost mladého jedince, neboť když už někdo oslaví tak závratné životní jubileum, jako jsou tři roky nebo pět let, posouvá se laťka očekávání snesitelného chování o level výš.
Když děti neobvykle závratně snědí k večeři něco, co jim chutná, už není na přidání a ozve se protest, tak jsem posledně pronesla: „Ale, to je zajímavé, že najednou jsi tak rychle snědl večeři. No už není. Dojíš se chlebem!“ Muž se mi začal nahlas smát a shodli jsme se na tom, že se to říkalo v obou našich rodinách.
Novinkou posledních dní je rovněž perla: „Aby ti neupadly ruce, případně nohy.“ Když jsem to svému dítěti bezmyšlenkovitě řekla, sama jsem se překvapila a s nostalgickou slzou dojetí v oku zavzpomínala, kolikrát to bylo řečeno mně a mým sourozencům.
Na některé průpovídky pyšná nejsem, některé mi přijdou velmi trefné. Které z památných vět svého dětství říkáte svým dětem taky?
