Článek
Syn si stěžoval, že ho bolí ruka. Já koketovala s myšlenkou poslat s ním manžela na pohotovost v noci, aspoň bychom nemuseli druhý den několik hodin čekat na traumatologii, nicméně muž vyhodnotil, že je ruka jen naražená. Trošku se nám sice nepozdávalo, že je křivější než ruka druhá, ale vzhledem k tomu, že syn rukou celkem obstojně hýbal a dokonce usnul, považovali jsme věc za vyřešenou.
Na chirurgii
Když druhý den ráno stále pofňukával, musela jsem se synem vyrazit do víru nemocnice já. To je dlouho trvající zážitek sám o sobě, ale to vám jistě nemusím popisovat. Jakmile jsme zdolali všechny levely (fronta u okénka recepce, čekání na rtg, rtg a čekání, než přijdeme na řadu), dostali jsme se k málomluvnému slovensky hovořícímu postaršímu chirurgovi. Ten se střídavě díval na syna, střídavě na mě, pohýbal mu s rukou a všem nám bylo jasné, že s tím nic nemá a já jsem hysterka. Jaké bylo překvapení nás všech (nebo tedy aspoň mé), když po zhlédnutí rentgenového snímku lékař prohlásil: „Má to zlomené, že.“
Málem jsem se sesypala. Ne že bych měla takové obavy o synovo zdraví, koneckonců já přežila zlomeniny dokonce dvě, ale absence ve školce a absence ve školce v přírodě jsou bolestné ztráty. Sotva jsem se psychicky sebrala, zazněl ortel. Na týden dlahu, po týdnu přijít dosádrovat. Na další tři týdny.
Doma s „marodem“
Syn to nese velice statečně. Nic ho nebolí a co se týče sebeobsluhy, tak funguje skoro stejně jako předtím. Když jsem ho druhý den po úraze zahlédla stříhat a lepit, došlo mi, že děti jsou vysoce adaptabilní. Nejhorší však bylo svědění. Snažila jsem se synka zhypnotizovat, že to přejde, ale když svědění nepřecházelo, škrábala jsem ho pod dlahou hřebínkem s dlouhou tenkou rukojetí. Bohužel se syn v nestřežené chvíli rozhodl vzít věci (konkrétně tedy hřeben) do svých rukou. Zarval hřeben pod dlahu a kus ho tam zalomil. Vzhledem k tomu, že ho pod dlahou necítil, řekli jsme si, že není co řešit, stejně za nějakých 5 dní jdeme na chíru zas.
Sádra jako nová
Při další návštěvě jsme vyfásli mladého česky hovořícího doktora, nebránila nám tedy jazyková bariéra ("vravela ste klou-za-čka?"). Když jsem přiznala barvu, že syn má pod dlahou kus plastového hřebenu, radost jsem zdravotníkům neudělala, nicméně dlahu trochu odpáčili, plast vydolovali a ruku dosádrovali. Teď si užijeme dalších pár týdnů. Pár týdnů plných podivu a obdivu hodných pádů.
Furt na zemi
Moc to nechápu, ale od té doby, co má synček ruku v gypsu, má mnohem více energie než kdy dříve. Běhá jak splašený, leze absolutně všude a dost často padá. V životě jsem nebyla helikoptérová matka a věty typu „Pozor! Spadneš!“ jsme s manželem nevyřkli snad nikdy. Ale když víte, že vašemu dítěti zbývá na pár týdnů pouze jedna ruka, byli byste opravdu rádi, kdyby mu zůstala funkční. Za těch 9 dní už několikrát spadl na hlavu a několikrát spadl na ruku, ať už tu zdravou nebo tu zlomenou. Dnes spadl ze schodu, přímo na sádru, včera se zřítil pod houpačku (tu velkou, sedací), kde se rovnou zaklínil. Když jsem to viděla, letěla jsem k němu s empatickými slovy.
„Do haj*lu, chceš v tý sádře skončit celej nebo co?“
Synkovi se za své bezprostřední neurvalé projevy vždycky omluvím, ale nedokážu pochopit, proč se náš klidný chlapeček stává aktivním až, a právě v době, kdy má k dispozici pouze tři funkční končetiny.
Moje helikoptérování
Proto, ač nerada, teď často poletuju synkovi za zadkem a „povzbuzuji“ ho.
- Opatrně!
- Dávej pozor!
- Bacha na tu ruku!
- Ta sádra ti ale musí vydržet! (Bodejť, komu by se chtělo opět stárnout na chirurgii v čekárně)
- Neměl bys teď padat. (Ohromně chytré, já vím.)
A tak dále a tak dále. Ale stejně to nemá žádný smysl. Otočím se a už se klouže na klouzačce na zahradě po břiše, šátek od sádry odhozený kdesi v křáku, prý mu zavazí. Pokrok a malé chlapečky nejspíš prostě nezastavíme.
Když jsem se ptala pana doktora, jaký má mít syn režim po sundání sádry, odpověděl: „No, neměl by na tu ruku několik týdnů nebo měsíců spadnout.“ Jasssně. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů.
