Článek
Ráda bych na začátek uvedla, že Honzíkova cesta je pro výchovu generace Z úplně za zenitem. Dnes nepotřebujeme takové Honzíky a už vůbec nepotřebujeme takové babičky a dědečky, o nepřítomném otci ani nehovořím.
PS: kdo nedočte dál, protože jsem ho svým troufalým úvodem totálně naštvala, klid, klid, dělám si legraci. Honzík je super, pojďme se však na jeho příběh podívat ve světle novodobé výchovy, ať už jde o nevýchovu, volnou výchovu, liberální výchovu nebo i tu respektující.
Matka
Maminka je v pohodě. Dokonce až pokroková, klidně ho pošle vlakem samotného kamsi do Koníkovic, ale tak je pravda, že tehdy to nebylo nic tak výjimečného. Nicméně nějaké plusové body za důvěru má. Co se jí ovšem vytknout musí, je to, že říká dítěti, co má dělat,to je velký přešlap, dítě se potřebuje rozhodovat samo za sebe.
Matka Honzíkovi nakázala, že rybářský prut zůstane doma, a podívala se na Honzíka takovým pohledem, že mu hned bylo jasné, že jí nemůže odporovat. To je tak trochu autoritářská výchova, že? Správné řešení by bylo: „Honzíku, můj názor je, že bys s sebou prut brát neměl, je to nepraktické, může se stát, že ho zapomeneš ve vlaku. Ale pokud vyhodnotíš, že si ho s sebou vzít chceš, tak dobrá, je to na tobě, ale následky si poneseš sám.“ Jinak v pohodě, je vidět, že matka dítě přijímá, miluje a zajímá se o něj.
Otec?
Otec se vrátí až na konci týdne nebo o víkendu, proto Honzíka nemůže doprovodit k babičce a dědečkovi do Koníkovic. Honzík si na něj za celou dobu ani nevzpomene, vztah nula nula nic. To je blbě. Ve věku cca 6 let už by tam něco být mělo. Aspoň že při příjezdu maminka Honzíka ubezpečila, že tátovi se po něm taky stýská. Ale ono je to stejně jedno, doba otců je dávno pasé, dnes stačí jakýkoliv počet rodičů jakýchkoliv tři sta dvaceti pohlaví.
Prohřešky prarodičů
Postavy babičky a dědečka nebudeme rozebírat zvlášť, neb ti dva napáchali spoustu škod na Honzíkově nevinné dětské duši společným úsilím. Vyjmenujeme si některé hrubé nedostatky.
- Babička se vyptává Honzíka, co jí dovezl za dárek. Vzhledem k tomu, že ve svém chudém kufru, který beztak skoro nechal ve vlaku, veze tak maximálně košili, kalhoty a kapesník, je od ní víc než troufalé ještě po něm něco pochtívat. Tato osoba si titul babička snad vůbec nezaslouží. Tady ale děs a hrůza nekončí. Honzík jí tedy dá svou kuličku, kterou mu vrátí až za nějaký čas, i když babička jistě ví, že je to jediná hračka, kterou si ten chudák kluk přivezl. Navíc nevidíme, že by prarodiče kvůli Honzíkovi rozbili prasátka a vykoupili hračkářství.
- Babička s dědečkem nechali chlapce spát na druhé straně chalupy, navíc mu nedovolili ani kocoura, ani psa. Prý: Když už jsi tak velký, nebudeme se tahat s postelí, budeš spát sám. Tohle je prostě jasný budoucí případ pro psychoterapeuta. Chudák Honzík teď sedí v nějakém křesle a vzpomíná si na děs, který ho v tom temném pokoji popadal. Vůbec nechápu, proč mu nenabídli spát mezi nimi v posteli. Dnešní děti mají spát s rodiči, případně prarodiči, v posteli, dokud se neodstěhují z domu. Minimálně.
- Honzík má pocit, že se nesmí bát. Za tento vzor jistě můžou předpotopní prarodiče, možná i rodiče. Přitom právě z chlapečků, kterým nebylo dovoleno brečet a bát se, rostou ty největší trosky. Na to pozor!
- Nezájem. Je vidět veliký nezájem ze strany obou prarodičů. Dobře, jsou pracující, ale přesto nějaký program mimo návštěvu slepičárny, tahání kozy od silnice a pozorování prasete vymyslet jistě mohli. Dnešní babičky a dědečci naštěstí vědí, jak uctít vnoučata.
No, jak je vidět, pár desítek let stará literatura prostě nebude pro dnešní generaci dětí aktuální. Vydavatelé musí přijít s pohádkami a příběhy, kdy princezny zachraňují prince, Honza na draka nejde, protože se nebojí veřejně přiznat a zpracovat své strachy, a Sněhurce, která s trpaslíky vyrazí do práce, protože přece nebude naplňovat genderově rasistické stereotypy a sedět doma. Chce to brutální revoluci.
PS: je mi to fakt trapné, ale raději opět zakončím upozorněním, že píšu ironicky. Myslím si totiž, že klasické, tradiční příběhy mají ve vývoji dětí důležitou úlohu a byla by škoda, kdyby pomalu vymizely.
Tak co, vy máte rádi Honzíkovu cestu?
