Článek
Nesmírně relaxační momenty v 1600 m. n. m.
Jeli jsme s mužem na Malou Fatru. Protože není nic romantičtějšího než se v třicítkách zrušit jeden den výstupem na Rozsutec a druhým na Stoh. Ono lásku neprověří nic lépe než hory. A můj PMS, který rafinovaně zaútočil právě na minilíbánkách.
Každopádně protože jsme manželé, rodiče a snad do jisté míry i horalové protřelí, zvládli jsme výlet bez ztráty kytičky. Brečela jsem horkem a vyčerpáním jen jednou, a to tajně pod slunečními brýlemi, takže se to nepočítá. Zkrátka jsme si užívali. A to dokonce i přesto, že jsme naši mini dovču pojali značně sparťansky a poprvé v životě spali v autě. Odkud jsme kacířsky vyházeli nejen dětské autosedačky, ale rovnou i sedadla. Když bezdětní, tak bezdětní!
Nicméně po dvou dnech v horách, vedrech doslova k padnutí a neschopnosti mnoha restauračních zařízení nasytit nás za pokrokovou platbu kartou (protože my si přece peníze měnit nebudeme, nejsme v pravěku), jsme se skutečně těšili domů.
Ne(jedeme) domů
Dobrodošli k autu, nalívali vodu (abychom nepomřeli na dehydrataci) a někteří z nás (ti s mateřskými hormony) si hladili kočku. Hladila jsem jakousi cizí kočku a místo toho, abych věnovala pozornost svému telefonu, který jsem moudře odložila na střechu auta, parodovala jsem svou maminku, která mě vždy přísně nabádala, abych nesahala na cizí zvířata, kočky obzvlášť, neb přenášejí nemoci.
A protože můj mateřský pud toužil být uplatněn, přesměroval se z dětí na kočku, kterou jsem chránila, abychom ji při couvání nezajeli. Kdybych raději chránila svůj mobil.
A pak jsme odjeli. A protože nejsem žádný smartphonový závislák, napadlo mě pohledat svůj telefon až po necelé hodině cesty. Nemohla jsme ho najít. Děsivá vzpomínka projela mým nitrem, protože poslední místo, které jsem si ve spojitosti s ním vybavila, byla střecha auta. Rovněž mé hodinky, kterými nebylo možné telefon prozvonit, mi potvrdily mé nejhorší obavy.
Telefonické pátrání po telefonu
Nutno podotknout, že můj muž reagoval velice láskyplně. Začala jsem z jeho telefonu prozvánět ten můj jako zběsilá. Zvonil. To mi přišlo jako pozitivní zpráva. Viděla jsem ho, jak leží někde v trávě u výjezdu z parkoviště a čeká na mě, až ho svým šestým smyslem přijedu najít. Manžel měl pocit, že je to marné, ale přesvědčila jsem ho, jak cítím v kostech, že telefon získám zpět.
Mezitím jsem stále telefonovala. Nic jiného mi nezbývalo, Apple nemám, Find my device taky ne, žádnou appku pro rodinu, kde bych jim dala povolení, aby mé zařízení viděli, taky ne (na co taky, že… NA CO ASI?!), no a přihlásit se do Googlu mi v manželově telefonu nešlo, jelikož jsem své podezřelé přihlášení musela samozřejmě potvrdit na nějakém jiném svém zařízení, které jsem při sobě neměla.
Nechápu, proč nemám na krytu telefonu třeba napsané své jméno, číslo na manžela nebo tak něco, aby mne mohl poctivý nálezce kontaktovat. Zlaté tlačítkáče fakt.
A tak jsem volala a volala. Až to při dejme tomu desátém pokusu někdo zvedl!!!!
NADĚJE? Umírá …
„Počujeme sa?“
„Ano! Ano! Vy jste našel můj telefon!!! Já…“
Cvak, černo, konec.
Konec mých nadějí. Buď se mobil vybil (ale byl nabitý) nebo se přehřál (to se stává) nebo mi to můj rytíř klapl. Tuto temnou verzi preferuje můj manžel, ale já zastávám názor, že když už někdo zvedne zvonící cizí telefon, chce ho vrátit.
Zpět na místo činu
No nic, vraceli jsme se na parkoviště doličné a já doufala, že nálezce měl dost rozumu telefon nechat v budce se suvenýry nebo v restauraci.
Neměl. Nenechal. Snížila jsem se k pouličnímu výslechu několika kolemjdoucích a věšela se na ně s otázkou. „Dobrý den, nenašli jste prosím můj telefon?“ Marně.
Co vám mám vykládat. Sedli jsme do auta a jeli domů. Manžel mi řekl, že už konečně chápe, jak v praxi vypadá románové „propukla v pláč“. Já si vyčistila emoce, pobrečela si nad fotkami, které SAMOZŘEJMĚ nemám nikde na cloudu (už mám, nebojte), mým vymazleným nastavením notifikací a půl roku starým přístrojem a smířila se s tím, že na nějaký čas vyfasuju starý křáp po manželovi, který bude dělat horší fotky než dětské digitální foťáky mých předškolních dětí.
Zážitek nemusí být silný
O dva dny později jsem volala ještě na policajty do Terchové. No…ráda bych vám řekla, že můj telefon je na cestě ke mně, ale není. Happyend se nekonal. Ale aspoň budeme na tohle Slovensko dlouho, dlouho vzpomínat.
Nejlépe situaci nasadil korunu děda v obchodě se suvenýry: „To vám manžel musel poriadne nadávať, však?“
V tu chvíli jsem pocítila vděčnost. No co. Hlavně, že se máme rádi. Aj bez tých smartfónou.
