Článek
Stadion totiž máme za barákem, takže jsme si zašli nejen do fan zóny, ale dokonce i na zápas. Sice teda ne na zápas, ve kterém by hráli Češi, ale tak krásný hokej, jaký hrála Francie s Kazachstánem, se vskutku jen tak nevidí. Zvlášť, když jsme přišli o něco později, a tím se připravili o tři góly, které padly během prvních deseti minut celého zápasu. A ten poslední jsme stejně neviděli. Ale atmoška byla, byla. Pivo za 110 taky, samozřejmě.
K věci. Proč a jak jsme se zcvokli. Nečekejte, že jsme vyvěsili z okna českou vlajku, natáhli vlaječky na zrcátka a scházíme se každý zápas někde v hospodě a u piva radíme Kašemu, jak má hrát. My jsme se zbláznili do Boba a Bobka. A když říkám my, myslím tím překvapivě hlavně manžela. Jaké city on chová k těmto nadrozměrným plyšákům… Skoro bych i žárlila, nicméně konkurence je skutečně veliká, takže se nebojím, že by si Bob nebo Bobek vybrali zrovna mého muže a odjeli s ním začít nový život kdesi poblíž Pokustónovy maringotky.
Ale co vám budu říkat, muž nás všechny těžce infikoval. Takže já na hokeji nesledovala primárně hokej, ale Boba s Bobkem. Ve fan zóně jsem si s nimi na Má drahá dej mi víc své lásky snažila zatancovat (neměla jsem v sobě ani kapku alkoholu, opakuji, ani kapku alkoholu), chlap se s nimi fotí, kdykoliv má příležitost, a co hlavně…Hlavně jsme museli tyhle maskoty koupit i našim dětem. Dětí ovšem máme hodně. Tedy ne tak hodně, ale na ten předražený kus plyše je i jedno děcko dost. Každopádně, řekli jsme si… v ČR se bude hrát zase za x let, pak už je nějací plyšáci nebudou zajímat, takže jsme zakoupili dva Boby pro ty dva starší kousky a jednoho Bobka pro benjamínu. Nesmírně jsme ušetřili, protože za dvojici byla sleva. Možná, že si do příští výplaty k těstovinám budeme moct dovolit i kečup. Kecám, vlastně jsme si na ně vzali půjčku, víš jak… (Těstoviny i providenty byl vtip, raději upřesňuji.)
A pak, jakmile Olympic revival dozpíval, začalo lít jak z konve. Muž se začal o naše nová „miminka“ strachovat. Takže jsem je všechny tři šoupla pod bundu, ve které jsem odnosila třetirozenou, a s pocitem novopečených rodičů jsme se vydali s úlovkem domů. A od té doby s námi bydlí Bob s Bobkem. Děti z nich mají radost, to ano, ale nejšťastnější jsme stejně my. Takže i kdyby to ti naši čeští hoši na medaili nedotáhli, máme aspoň pocit, že v Česku stojí za to žít. Protože na Boba a Bobka prostě nemá nikdo a nic.
PS: když o pár dní později muž zašel na další zápas, zjistil, že Bobové a Bobci nejsou. Navezou je jednou denně a pak je do hodinky vyprodají. Takže o to větší štěstí máme, asi jako bychom vlastnili modrého maurucia nebo originál Mony Lisy. Koupili jsme je tak trochu vlastně pro sebe? Zřejmě ano. Jsme shledáni vinnými. Ale tak… Kdo neskáče, není Čech, že jo.
