Článek
Příklad, prosím vás pěkně, fakt nestačí
Jestli mi tady někdo napíše, že když ukázkově zdraví rodič, budou ukázkově zdravit také děti, tak mu ty svoje mileráda zapůjčím. Zdravím. Zdravím často, zdravím nahlas. A přesto jsem vynakládala, vynakládám a doufám, že brzy již dovynakládám značné úsilí, aby děťátka zdravila taktéž.
To, že dítě kopíruje chování rodiče, je moc pěkná teorie, jenže lépe platí u negativního chování. Pakliže dítě zpozoruje negativní chování (sprosté nadávání, když se kopneme do malíčku na noze, olizování nože, plýtvání vodou, kousání nehtů a spol.), rádo a opakovaně jej napodobí. Pokud přijde do styku s chováním pozitivním, zdaleka nemáme vyhráno.
Nejprve po dobrém
Znáte to, máte takové to roztomilé užvatlané batolátko, které konečně začíná spojovat slabiky. Naučíte ho ahoj nebo dobrý den. Prvních pár dní nadšeně zdraví všechno, co mu bude věnovat pozornost. Jakmile však děťátko přestane zdravení bavit, hvězdná brána se zavře a vy z děcka nedostanete nic. Pak nastávají zajímavé situace.
Matka: „Noo, tak pozdrav. Řekni ahoj, no šup.“
Děcko: „…“
Matka: „No jo, on to umí, ale teď asi nechce…“
Vysvětlování
Fakt, že dítě odmítá zdravit, si dobrosrdečný rodič vyloží jako nedostatek edukace. Proto uspořádá sérii přednášek na téma, proč zdravit, jak zdravit, kdy zdravit, přitom sám sebe poplácává po rameni a před spaním si tajně udílí metály a vyznamenání za to, jak na celou situaci ohledně zdravení vyzrál. Odborníci a moudré knihy praví, že dítě je uvnitř dobré, tudíž jistě vaše osvětlení společenských norem i mezilidských vztahů pochopilo, přijalo a od zítřka bude magická slova otevírajících lidská srdce a kouzlící úsměvy (ano, mluvím o dobrý den a ahoj) používat.
Zaseknutý kolovrat
Chyba v Matrixu nebo v moderní dětské psychologii, děcko nezdraví. Nebo aspoň ne vždy. Proto přichází fáze zaseknutého kolovratu. Do děcka horem dolem valíme, že zdravíme, přitom si dáváme dobrý pozor, abychom na každém vhodném místě nahlas a s úsměvem pozdravili. Pakliže je dítě extrovertní, společenské a hlasité, je možné, že fáze kolovratu zabere a najde radost v přehlasitém zdravení. Pokud ne, nejste v tom sami.
Sankce
Kdo nemusel dojít do tohoto bodu, nechť je blahoslaven. Moje starší děti jsou od přírody klidnější, tišší, ta nejstarší dokonce stydlivější. Samozřejmě, že jejich přirozenost jim v přítomnosti dospělého člověk velí schovat se pod koberec, ne pohledět do očí (no tam nejsme snad ještě ani dneska) a pěkně hlasitě pozdravit. Když to měsíce nešlo po dobrém, s vysvětlováním a s kolovratem, musela jsem zavést sankce. Pozor, já vím, že děti mají někdy hlavu v oblacích a někdy zase totální zmatek, koho zdravíme a koho ne. Nicméně mé pravidlo znělo následovně: „Kdo nepozdraví (a to pěkně nahlas, ať to jde slyšet), když zdravím já, bude dělat pět dřepů. Už nevím, co s váma.“ Výsledek? Děťátka začala zdravit. Ty Lockovy čisté nepopsané listy papíru, které jsou přímo prosáknuté dobrem a které vyrůstají s rodiči, kteří pravidelně a nahlas zdraví, potřebovaly tento tyranský zásah. A já si pak říkám, jak je možné, že vytřískat (čti vydřepovat, i tak se tímto článkem pohybuji na hranici udání OSPODu) z takových andělů dobrý den, dá tolik práce.
Ale tohle samozřejmě není jediné východisko. Máme tu ještě další možnost.
Tak ať nezdraví, když nechce
No tak to je snad úplně nejhorší řešení dané situace, které vychází z jakéhosi nepodloženého doufání, že až bude dítěti 6, 8, 10, 15, tak najednou prozře a uvědomí si, že chce zdravit. Blbost. Jde o strach rodiče z dítěte převlečený za respektující, někdy až volný výchovný přístup. Jestli je někomu jedno, že dítě dneska nezdraví, zítra nepoprosí a pozítří nepoděkuje, protože se mu nechce, je mi to fuk. Ale já takové děti nechci.
