Jesle, hlídačka, ve školce až do odpoledne. Tak proč jsme si ty děti dělali?

Znáte takovou tu poučku z letadla, že nejdřív nasadíme masku sobě, pak až dítěti, že? Proč? Abychom měli čas, možnost, kapacitu, a hlavně kyslík zachránit jeho. A to je odpověď na otázku, proč se dětí „zbavujeme“, proč je „odkládáme“.

Když jsem v pohodě, jak by influencerky z Instagramu řekly „zazdrojovaná“, mám více energie, trpělivosti, pochopení a porozumění. Jsem lepší matka. Dokážu mnohem přívětivěji a klidněji řešit jejich konflikty, foukat jejich bolístky, dokonce občas vyvinu i nějakou tu iniciativu co se společných aktivit týče. A není tohle náhodou docela fajn kompromis? Děti sice „odkládám“, ale aspoň mi na ně zbyde nějaká ta psychická kapacita.

Dnešní moderní směry tvrdí, že dítěti je nejlépe s matkou. Tak dlouho, jak jen potřebuje. S tím vlastně souhlasím, to je v pohodě, ale intervence jiných lidí podle mě taky není úplně na škodu. Snad se všichni shodneme, že každé dítě je jiné a ne všechny děti nutně musí sedět do pěti let doma, jinak vejdou do života absolutně negativně poznamenané. Možná máme na školku a jesle štěstí, všude to určitě není tak růžové, ale já mohu sebekriticky uznat, že se tam naše děti mají často lépe než doma. Nenudí se, učí se, socializují se a mají zážitky, které se mnou nezažijí. To stejné s hlídačkou. Když jsem byla mladší, děti jsem pravidelně hlídala a věnovala se jim na 100 %. Byla jsem ochotná s nimi hrát hry a dělat věci, na které rodiče prostě už nemají chuť ani myšlenky. Takže s mladou holkou, která má ráda děti, si mohou i moje děťátka pravděpodobně vyhrát o něco lépe než se mnou.

To, že miláčky občas někde někomu necháme, neznamená, že je milujeme méně. Ba naopak. Možná, že vy jste ta vyzenovaná matka, která s dítětem vesele peče sušenky, skládá puzzlíky a vůbec jí nevadí, že nemá žádný čas pro sebe. A to je krásné a my všechny ostatní pozemské matky vám tiše závidíme. Nicméně já taková nejsem nebo aspoň se třemi dětmi už ne. A co udělám? Nebudu je držet se mnou doma, když vím, že mám tendence jim dávat najevo, jak otrávená jsem z jejich neustálé potřeby po mně něco vyžadovat. Možná právě to je láska, přiznat si, jak to máme my. Jo a pokud chcete vytahovat ten argument, že jsem si teda děti neměla dělat, když na ně nemám energii, nebo se mám změnit, tak to je sice hezké, ale děti už mám a rozhodně toho nelituju, navíc změna osobnosti není tak úplně snadná, zvlášť když se doma co deset minut ječí. I když na druhou stranu zřejmě neexistuje lepší místo na trénování zdravého zacházení s agresí než naše domácnost. A neříká se náhodou, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice?

Ale ano, jistě, že odkládali. Bohatí je odkládali pro dnešní dobu naprosto nemyslitelným způsobem, a ti chudí? Ano, na poli nejspíš měli dítě v šátku, ale jinak žili své životy úplně jinak. Měli mnohem více dětí, mnohem více práce a žili mnohem více komunitně. Takže milým matkám sice hrozilo v té době všechno možné, ale deprese z toho, že sedí 20 hodin doma s jedním batoletem a chybí jim podněty, vyžití a sociální kontakt, fakt ne.

Ten zlý, imperialistický západ, který odtrhává děti od rodičů. Předně. Já jsem opravdu hluboce vděčná, že v ČR nemusíme po šesti týdnech nebo i šesti měsících naklusat zpátky do práce s elektrickou odsávačkou na prsou a dítě tak maximálně políbit na dobrou noc. Že máme možnost si délku pobytu na rodičovské dovolené zvolit a že máme to privilegium se věnovat našim dětem skutečně dlouho. Ale někdy zapomínáme, že život o pár kilometrů doleva může plynout i jinak. A že to nemusí být nutně špatně. Já bych tak sice žít nechtěla, ale jestli dát dvouleté dítě na tři dopoledne v týdnu do jeslí znamená být špatná matka, tak jsme možná ujeli do extrému víc, než je zdrávo.

Narozením dětí se život změní. Obrátí se vzhůru nohama. Už nežijeme jen pro sebe, ale to přece nemusí nutně znamenat, že už nebudeme žít pro sebe vůbec. Pro psychické zdraví je potřeba, aby se člověk cítil úspěšný, aby měl koníčky, aby si odpočinul. Jistě, novorozenecké a kojenecké období vyžaduje naše téměř stoprocentní odevzdání se, ale v pozdějších obdobích nesmíme zapomínat, že ty děti rostou a vyrostou. Ano, užijme si jich na maximum, na druhou stranu zkusme po cestě neztratit sami sebe a ideálně ani partnera. A jen tak mezi námi, pokud dítě dostává té pozornosti až příliš, taky to není nejzdravější. Prostě najděme ten balanc. A tolerujme rozhodnutí druhých.