Článek
Matka: „Taak, zlatíčko, brášku se ségrou jsme nechaly ve školce a teď spolu jedeme domů.“
Dcera: „Aaaaaaa!“
Matka: „Co je? Proč brečíš?“
Dcera: „Já nechci momů!“ (domů)
Matka: „A kam chceš?“
Dcera: „Do sliček!“ (jesliček)
A následoval jekot a brek. Neutišitelný. Za tohoto skoro až heavymetalového podbarvení jsem dorazila domů. Nezabralo ani to, že spolu můžeme péct. Nechce péct, chce do sliček. Pomohlo, až když jsem její protesty nahrála na mobil. A pustila jí je. Jenže pak se na sebe chtěla dívat pořád dokola. Což jsem zatrhla. Takže zase slzavé údolí. No, spíš ječavé údolí.
Jsem tak špatná matka?
A já si pokládala jedinou otázku. Jsem tak strašná matka, že moje dítě radši půjde do jeslí, než aby se mnou bylo doma? Je mi jasné, že někteří mi v komentářích rádi odpovíte na tuto otázku kladně, předem děkuji, nicméně pak jsem se rozhodla vidět sklenici poloplnou, nikoliv poloprázdnou.
Nejsem špatná matka, máme skvělý jesle
Ne-e. Chyba určitě nebude na mojí straně. Přečtená kniha, poskládané puzzle, může se mnou vařit, uklízet, česat mě (to je hodně líné rodičovství, uznávám) - co víc by si jako třetí dítě mohla přát? Kdepak. Je to prostě tím, že máme ty nejlepší jesle na světě s tetama, které by mohly převzít čestné ocenění určené pro zaklínače dětí. Sotva si dítě převezmou, je to spolupracující, papající, spinkající zlatíčko. Jakmile si dítě převezmete zpátky vy, změní se v… no zkrátka ve vaše dítě, však vy víte, co máte doma.
Není důvod smutnit
Tudíž jsem se rozhodla, že nebudu plakat nad rozlitým mlékem, ale budu se radovat, že poslední ratolest velmi sebejistě vykročila na svou cestu k soběstačnosti. Separační úzkost, kterou má pijavičí dcera trpěla od narození až do nedávna již tedy pravděpodobně na programu není. Dobrá dobrá.
Máme splněno
Hlavním úkolem rodiče je připravit dítě na vstup do dospělého života. Vychovat z něj samostatného, soběstačného jedince se schopností se rozhodovat sám za sebe a přijmout zodpovědnost za své činy. (Tuto definici jsem vymyslela sama, kdyby mi někdo chtěl třeba jen tak náhodou udělit titul z psychologie, nebráním se.) No a vzhledem k tomu, že jsme s mužem tuto naši úlohu zvládli splnit evidentně ještě před třetím rokem nejmladšího potomka, můžeme si dát nohy na stůl a už se jen kochat, jak se ta naše děťátka ve světě neztrácejí. Ne, dělám si srandu pochopitelně. Každopádně veškerý respekt, dík a velká úcta všem tetám a paním učitelkám, které nám děti pomáhají formovat a vychovávat.
A co vy? Máte děťátka spíš domácí, nebo do světa?
