Článek
Často vzpomínám na období, kdy jsem prožívala skutečnou mateřskou a rodičovskou dovolenou s naší první dcerou. Bylo to poklidné a pohodové. Přitom vyžadovala skoro veškerou mou pozornost, musela jsem ji bavit, musela jsem si s ní hrát, uklízela se mnou, vařila, čůrala, zkrátka taková moje malá přísavka. Ale stejně to byla harmonická éra. Dnes máme děti tři a naše domácnost působí harmonicky pouze ve chvílích, kdy ratolesti nejsou doma. Přemýšlela jsem, jestli jsem tak hrozná matka, jestli mě ten několikaletý pobyt doma s dětmi, plenami, kostkami a paci paci pacičkami natolik skolil, že nejsem schopná prožívat extatické pocity vděčnosti a štěstí každý den, nebo jestli je pes zakopán jinde. A pak mi to došlo. Nemůžu za to. To jsou prostě sourozenecké konstelace.
Budou to parťáci… Ták určitě
Jistě. Děti jsou parťáci. Jen přesně nevíte, kolik minut denně budou nejlepší přátelé a kolik hodin denně úhlavní rivalové. Což je mírně frustrující, ale s trochou cviku, zkušeností a kupou nadhledu a trpělivosti se to dá důstojně zvládnout. Když nastane správná poloha Slunce, Měsíce, Polárky, Venuše a Velkého vozu, děti si svorně hrají, některé se dokonce pohladí nebo si pomohou. To pak rodiče vyplavují oxytocin na litry, tajně zpoza rohu natáčejí na mobily momenty stejně vzácné jako zatmění slunce a vyroní několik šálků slz dojetí. Protože to je to, na co se těšili, když počínali druhé, třetí, čtvrté dítě a těm existujícím oznamovali: „Budeme mít miminko. Budeš mít parťáka.“ Problémem je, že sourozenecké soužití občas (často) skřípe.
Nejčastější věty dokazující, že si dítě neužívá sourozenectví
Tak tyhle věty slýcháme od rána do večera. Jde vlastně o denní chléb vícerodičů.
- On mi to bere!
- Ona mě bouchla!
- On je zlobivý!
- Ona má víc!
- On byl první minule!
- Já chci taky vybírat!
- A tak dále. A tak dále. Však si doplňte.
Nezřídka samozřejmě dochází nejen k slovním potyčkám, ale také ke vzájemnému fyzickému násilí. Bouchání, škrábání, kousání, děti jsou vynalézavé. Tyto projevy sourozenecké lásky jsou běžné a netřeba se z toho psychicky hroutit.
Sourozenectví? Přirozený kurz sociální interakce
Moje nejstarší dcera dokonce několikrát prohlásila, že by raději byla jedináček, a velice často nosí ze školky výkresy, na kterých nefiguruje celá rodina, ale pouze ona a já. No poslat tyhle obrázky k psychologovi na rozbor dětské kresby, pojišťovna jí jistě ochotně proplatí doživotní terapii. Ale my vyznáváme spíše terapii životem, hoď do vody a nauč se plavat, takže naše děti budou žít s tím, že mít sourozence je velké požehnání a vklad do života. Nejlepší sociální trénink na světě. Někdo chodí na drahé kurzy sociální komunikace, naše děti to do osmnáctky budou umět zadarmo. Ale abychom nebyli za kruté rodiče, kteří plodí, leč se nevěnují, raději zmíním, že je třeba dbát na poskytnutí dostatku lásky a pozornosti všem dětem.
Jak řešit sourozeneckou rivalitu?
Podstatné je, že sourozenecká závist a žárlivost, která je tedy častější, hlubší a rafinovanější, než jsem si dokázala představit, má řešení. Stačí být skutečně důsledný v absolutní spravedlnosti. Do praxe můžete uvést například tyto kroky.
- Spravedlivě rozpočítejte každý bonbón, každou lentilku, každou kuličku ze snídaňových cereálií. Stejný počet jablíček na talířku, půlka banánu ukrojená podle pravítka. Žádné dítě nesmí dostat ani o zrnko rýže víc než jiné. Rozumíme si, že?
- Pokud chcete dítě obejmout, vybavte se stopkami, změřte si čas objímání a stejně dlouhé objetí věnujte i svým dalším dětem.
- Každému dítěti dejte za den stejný počet pusinek.
- Kdykoliv pochválíte jedno dítě, musíte pochválit i ty ostatní. Ano, i v případě, že je není za co pochválit.
- Kdykoliv s jedním dítětem blbnete, musíte vzápětí blbnout také s ostatními.
- Zařiďte, ať se děti naprosto pravidelně střídají v nastupování do auta, otevírání dveří, vylézání z vany nebo vybírání písničky v autě.
- Pakliže požádáte o nějakou drobnou práci jedno dítě, musíte zaúkolovat také ostatní.
- Dávejte si pozor také na oslovování. Nemůžete na jedno dítě zavolat Aničko a na druhé Aďo. Buď Ani a Aďo nebo Aničko a Adélko.
- A tak dále.
PS: S těmito radami si samozřejmě dělám legraci, tak se žít nedá, každé dítě má jiné potřeby, takže nevyžaduje například dlouhý čas objímání, na druhou stranu ocení, když si s ním popovídáte. Každopádně tak nějak si, myslím, mé děti představují, jak by to v praxi mělo vypadat.
A co vy? Porodily jste hrdličky, nebo kohouty?
