Článek
Vánoce nejsou o dárcích. Taaak určitě.
Vánoce jsou svátky klidu a míru, rodiny, pohody, koled, cukroví, punče a svařáku. Vůbec nejsou o dárcích. My všichni máme děti, které dárky pod stromečkem vůbec nezajímají, protože rozjímají pouze a jedině nad tím, jak krásné je neviňátko. A jak jsme zase všichni spolu. A jak ta světýlka na stromečku nádherně svítí. Možná tajně doufají, že pod stromečkem najdou bačkory nebo novou šálu, ale to opravdu jen ty nejmaterialističtější, nejzkaženější děti. A teď tu o Popelce prosím.
Dárky? Ano. Krámy? Ne!
Naše děti chtějí dostat na Vánoce dárky a my jim je chceme dát. Jen jim jich nechceme dát 50 a taky jim nechceme dát něco, co bychom nejraději 25. prosince vyhodili z okna. Proto se snažím přání dětí manipulativně korigovat. Zatím jsou děti malé, zatím mi to prochází. Co budu dělat do budoucna, nevím. Asi si koupíme větší dům. I když dary, co si přejí teenageři, jsou po většinou skladnější, tak to snad nějak zmáknem.
4 scénáře vánočních ne/přání
Jakmile děti během roku přijdou s nějakým přáním ve stylu „mami, to chci koupit“, sladce se na ně usměju a řeknu: „Ano? No to je skvělý nápad. (I když někdy je to ten nejpříšernější nápad na světě.) Tak si to pamatuj a napíšeš si před Vánoci Ježíškovi.“ Možnosti jsou pak čtyři.
- Byl to chvilkový rozmar a blbost. Třeba nějaká pouťová cetka. V tom případě děti na věc zapomenou samy a nebudou si ji přát. Vyhráli jste.
- Byl to chvilkový rozmar, ale fajn dárek. Hlavolam, společenská hra, kterou hráli u kamaráda atd. V tom případě dětem čas od času připomenu, jak moc si věc přejí a oni ji pak do dopisu Ježíškovi nakreslí. „Ježíšek“ ochotně přinese. Vyhráli jste.
- Nebyl to chvilkový rozmar a je to fajn dárek. Auto na ovládání, konkrétní lego, ... Děti si bez mého přičinění pamatují, že si věc přejí, nakreslí si o ni Ježíškovi, dostanou ji. Vyhráli jste.
- Nebyl to chvilkový rozmar a je to blbost. Tady přichází na řadu vyjednávání a kompromis. Pračka na baterky, mluvící dinosaurus, kočka na vodítku a tak. Možná vyhraju já, možná děti, kdo ví. Většinou se snažím pozornost převést na nějaký jiný dar, ale pokud zájem trvá déle než pár měsíců a není to škodlivá věc, uděláme dětem radost. Prohráli jsme, ale to nevadí. Budeme mít šťastné dítě. Tak tři, čtyři dny. To je dobrý balanc.
Omezený vánoční „rozpočet“
Finanční limit dětem na dary nedáváme, koneckonců Ježíšek má rozpočet neomezený, takže žádné bombardování nádhernými památnými výroky „To stojí hodně penízků, zbláznil ses, nic nebude, nekradem“ se nekoná, ale podařilo se nám v dětech vyvolat pocit, že je zcela normální si na Vánoce přát třeba 3 dárky. Dostanou jich o něco více, člověk musí počítat i s prarodiči, kteří se teoreticky mohou tak trochu utrhnout ze řetězu, ale plán je jasný. Nenásilně, ideálně podvědomě omezit počet vánočních přání. Děti si tak nakreslí jen hlavní favority (které dostanou), zbytek dárků můžete doplnit věcmi, které dětem skutečně dát chcete a ve kterých spatřujete hodnotu vy. Protože v dalším plyšákovi, byť sebekrásnějším, ji už schopna vidět nejsem. Prostě nejsem. Omlouvám se. Taková je realita.
Říkáte si, že přeháním?
Možná jo. Ale já prostě miluju, že děti vědí, co přesně za hračky mají, že si jich váží, a hlavně že já se nebrodím v dvaceti číslech dětských tretek zamořujících celej barák. Takže si tak trochu totalitářsky hraju na Big Brothera a řídím jejich vánoční přání. Protože zatím si to mohu dovolit. Nu co, radost máme jak my, rodiče, tak děti. A o tom přece Vánoce jsou. O rodině. A vespolném štěstí. Tak šťastné a veselé. A neposílejte mě s Vánocemi do háje, protože na den přesně už za dva měsíce budete dudlajdat.
