Článek
Stane se
Celá ta vlna „ani vlásek svému děcku nezkřiv“ vede chudáky rodiče do studny sebeodsouzení. Já netvrdím, že máme na děcka ječet, když omylem vylijou čaj. Když se počůrají. Když spadnou a rozbrečí se. Když jim nechutná jídlo, které jsme uvařili.
Ale občas se prostě stane. Je to špatně? Neoprávněně si vylít vztek na dítěti? Stoprocentně. Ale stane se. Je špatně vylít si oprávněně vztek na dítěti? Taky. Ale někdy se teda vůbec není čemu divit. Když jsem občas byla ne až tak němým svědkem scén, které ztropily moje (já i okolí bychom řekli, že dobře vychované) děti, docela jsem chápala, proč tatínek od Jeníčka a Mařenky udělal, co udělal.
Flegmatik vs. Ital?
Děti nás napodobují, proto nemáme připomínat nevyzpytatelnou sopku, ale spíš klidné, hluboké vody horského jezera. Jenže pokud jste vyhráli italštější povahu, budete tím pádem podle moderní výchovy vždycky horší rodič než flegmatik, který se stihne ovládnout dřív, než k němu silná emoce dojde (pokud vůbec dojde). Já občas spíš než moderní rodičovský archetyp připomínám Růžičkovou ze slunce seno. Pamatujete na legendární: „Držte mě! No tak, kde jste?!“
Respekt? Tak určitě.
Pořád se zdůrazňuje, že s dětmi máme jednat se stejným respektem jako s dospělými. To ano. Znamená to tedy, že po dospělých nikdy neječíme? Tomu nevěřím. Určitě už jste někdy zvedli hlas na svého partnera a nebylo vám to ani za mák líto. Protože si to zasloužil. Zašel příliš daleko. A co takové dítě? Jeho motivy a akce jsou od přírody tak čisté, že nikdy nezajde příliš daleko? Nebo to snad nikdy nedělá schválně? Ha ha ha. To nás samozřejmě neomlouvá, ale málokdo má nervy z oceli, že.
Extrémy nebrat
Jako. Igor Hnízdo je extrém. Škopková taky. Ale pokud své občasné scény dorovnáte láskou, něhou a společně stráveným časem, tak děcko nepěstujete pro léčebnu. Prostě ho učíte diverzitě lidských povah. A i když respektující učitelka v dětské skupině dovede podeváté klidně vysvětlit, že s jídlem se nehraje, vy ne. No a co. Netýrejme pěkně prosím svoje děti, neponižujme je, nesrovnávejme je, ale zároveň buďme schopni odpustit i sami sobě. Že nejsme vyzenovaní jak miši v Tibetu.
Umění se omluvit
Co je ale nejdůležitější? Omluvit se. Pokaždé, když na dítě vyjedeme neprávem nebo i právem, ale přeženeme to, musí následovat omluva. Ne že dítě zpražíme kvůli naší blbé náladě a pak nad tím mávneme rukou. To není dobře. Když umí přiznat chybu rodič, umí ji přiznat i dítě. A navíc je takový rodič mnohem sympatičtější. A kredit omluvou fakt neztrácí.
Vychovávat autenticky?
Jeden dětský psycholog, manžel kamarádky mojí kamarádky (ano, něco jako sestra bratra kamaráda) tvrdí, že rodič má být autentický. Dítě v něm má být schopno číst. No tak holt někdo z nás připomíná film z Hallmarku a někdo Scary movie, ale to děcko to čeká, koneckonců s váma vyrostlo. A nezapomínejme, že nás navnímalo už v děloze, takže moc dobře ví, jak nevybíraví dokážeme být. Víc ho prý znejistí, když jednou na konkrétní situaci reagujeme sladce (protože jsme zrovna v dobré náladě) a podruhé ztropíme scénu (protože se nám nechce vařit, máme PMS a nebaví nás naše práce).
Milovat a žít
Opět! Já nechci dát zelenou lidem, kteří po dětech v jednom kuse řvou a ponižují je, ale…Děti jsou velice odolné a od osob, které je skutečně upřímně a nepatologicky milují, dokážou zkousnout i nějaké ty osobností poklesky. Jsme lidi, ne roboti. A je třeba si čas s dětmi užívat, i když nejsme dokonalí, a ne se sebemrskat, že nejsme jak psycholožka z televize nebo máma xy z instagramu. Chce to hodně lásky a selského rozumu.
